Bohužel...ráda bych napsala nějakou veselejší a optimističtější básničku, ale bohužel mi to nějak nejde :/
Když to, co kdysi bylo světem, se náhle v chaos noří
Když sny, plány a naděje se v okamžiku boří
Když za dne máš radost a je úsměv na tvé tváři
Když daní za to jsou slzy za měsíční záři
Když namísto srdce najednou kámen máš
Když v světě své místo už marně nehledáš
Když růže ztratila trní, ale i svou krásu
Když temnota splývá se světlostí jasu
Když svět je bledý, jako stará fotografie
Když tvá tajená úzkost se do duše zaryje
Když po osamělých nocích jako stín se ploužíš
Když ani ty neznáš, po čem vlastně toužíš
Když pomalu umíráš pomalým přežíváním
Když bojíš se temnoty těsně před svítáním
Když zvykneš si na bolest, co v úsměvu brání
Když zvykneš si na to, že tě nikdo nezachrání
Když přísudky co máš, jsou zlomená a padlá
Když zdáli je louka svěží, ale zblízka zvadlá
Když netušíš, kam uteklo tvé bývalé "já"
Když bílá není dobrá a černá není zlá
Když musíš se smát, jen abys mohla žít
Když nemáš sílu k boji, ale nechceš odejít
Když poznáš ten rozdíl mezi veselá a šťastná
Když idejí máš tisíc, ale žádná není spásná
Když pojídáš chleba, který tě nezasytí
Když z života se stalo pouhopouhé bytí
Když běžíš po cestě, která konce nemá
Když tvá slova "Pomoc!" zůstávají němá…