Květen 2010

Thanks for the memory...

19. května 2010 v 17:22 | Den©za |  Přemýšlím...
Málokdy jdou smazat, jsou tu s námi, často ovlivňují náš život mnohem víc, než si chceme či dokážeme přiznat, krásné i děsivé... Vzpomínky.

Taky se vám už stalo, že jste si řekli: ,,Kéž by se to bylo nestalo?" Takový stav mysli, kdy marně hledáte ve svém mozku tlačítko DELETE, protože chcete vzpomínky, které máte raději odstanit, ale pak tak nějak zjišťujete, ža tam žádné takové není? Někdy je to možná dobře, ikdyž se to nezdá.

Ano, některé vzpomínky jsou sice děsné, to nepopírám, ale nejsou to právě ony, které nás lidi, věčně toužící po něčem víc, nutí všímat si a vážit si maličkostí? Když si občas člověk vzpomene na to jak hrozně se někdy měl nebo co se mu stalo, může ho to buď deptat nebo nakopnout kupředu. Nemusím snad říkat, že druhý případ je mnohem lepší. Ono staré dobré  "Co tě nezabije, to tě posílí" nebylo vymyšleno jen tak zbůhdarma. Skutečně to tak funguje, i ty hrozné vzpomínky se dají k něčemu využít. Ke srovnání, že teď je mnohem líp. K uvědomění si, co člověk zvládnul přežít a možná i k dodání síly, že když tehdy bylo tak hrozně a člověk to nevzdal a šel dál, tak proč by to vzdával teď. Lidský mozek sice má tendence časem ty hrozné vzpomínky otupovat a umazávat, ale myslím si, že je dobře, že je nesmaže úplně. To by pak lidé při sebemenších problémech měli pocit, že je všechno špatně a že to přece nemohou zvládnout... Neměli by žádné špatné zkušenosti, protože by si je nepamatovali. Jo, asi to zní lákavě, ale při hlubším pozorování je to nesmysl. Vždyť právě špatné zkušenosti se nejhůř snášejí napoprvé a kdybychom si je nepamatovali, tak by to pokaždé bylo napoprvé a zmizela by navíc možnost poučit se z vlastních chyb.
Minulost je minulost, tu už nezměníme, ale můžeme se učit z vlastních špatných zkušeností nebo můžeme za ní dělat tlusté čáry. A ať už jsou naše vzpomínky jakoliv hrozné, člověk by nad nimi neměl přemýšlet, jak by mohly být ještě horší a mít strach, ale naopak může být rád, že už je to MINULOST.

Jak se zdá, existují ale i vzpomínky, které dokáží kvalitně komplikovat život. Pokud na tom člověk ještě není tak vážně, aby musel vyhledat odbornou pomoc, ale nějaké takové vzpomínky má, tak by se nad tím měl zamyslet a říct si, že minulost už byla a teď je teď. Například nevzdávat své cíle, kvůli tomu, že kdysi kdesi se vám je nepodařilo uskutečnit. To bylo tehdy, teď je teď. Sama nejlíp vím, jak moc je to občas těžké, ale jde o ten přístup. Nevzdávat se jen kvůli špatným vzpomínkám.

Když už se bavíme o vzpomínkách...až někdy budete na tom tak, že se budete bát vlastních vzpomínek - že se vám ty škaredé budou donekonečna vracet a ty hezké už nikdy nezažijete, zkuste si VZPOMENOUT na tenhle článek ;) třeba se váš náhled pak trošinku pozmění...

A jak už jsem nakousla, někdy nás naopak mohou pronásledovat vzpomínky, které byly příliš hezké. Oproti kterým se zdá být momentální realita nudná a šedivá. Chceme je vymazat, protože tehdy to sice bylo všechno fajn, ale oproti tomu se to teď zdá být všechno nanic. Někdy nás svírá strach, že to bylo sice krásné, ale už to BYLO a že už to třeba NEBUDE. Zamyslete se nad tím. Není náhodou právě v tom ta krása a to kouzlo? Že vlastně každý okamžik a tím i každá vzpomínka je jedinečná a neopakovatelná. A když si řeknete, že každý okamžik je vyjímečný není třeba právě v tom ta naděje, že můžete zažít spoustu dalších krásných věcí? Jak jsem jednou napsala:

Nelituj toho, že co bylo krásné, jsou už jenom vzpomínky z minulosti, ale žij přítomost tak, aby až bude minulostí, byla krásnou vzpomínkou...

Takže...thanks for the memory...

Zpět nebo z5, jak by řekly děcka :D

15. května 2010 v 13:00 | Den©za |  Co nového se stalo...
Ahojte moji milí drazí čtenáři ;)

nějakou chvíli jsem se zde neobjevila a když už, tak to byly samé smutné, melancholické příběhy, plné beznaděje, zoufalství, samoty, prázdnoty a dalších ryze "pozitivních" věcí. Nebudu se vám, za to omlouvat, nebudu je ani mazat, protože život není ničím jiným než životem s všemi jeho klady i zápory.

Když je člověk v pohodě, tak si časem na takový stav zvykne, až moc zvykne. A potom ho přestane už těšit, že svítí slunce, že má kolem sebe spoustu přátel, to že se mu třeba i daří považuje za normální. Jenže každý chce víc než to normální, všichni toužíme po něčem vyjímečném, víc. Až potom, co se má hůř než normálně, zjistí, že to "normální" je vlastně krásné a výjimečné. Že se může každý den radovat z toho, že vyšlo slunce a každý večer z toho, že vyšly hvězdy...

Ale to jsem zase někam odbočila. Poslední dobou jsem vážně uvažovala o tom, že kurzor mojí myši skončí na tlačítku smazat blog, že nemá cenu zapatlávat už beztak přecpaný Internet dalšími nesmysly. Jenže vše je zase otázkou úhlu pohledu...proto i mé poslední články jsou pro někoho možná výlevy přecitlivělé puberťačky a pro někoho upřímnou výpovědí mého nitra. A tak jsem se rozhodla, že nebudu mazat nic. Poznala jsem taky, že přestat psát pro mě nebude tak lehké jak jsem očekávala, takže s tím nepřestávám. Jestli je to k vaší smůle nebo štěstí, to opravdu nevím. Ale můžu říct: ,,Jsem zpět"...

Vaše Den©za