Možná sbohem...nevím ještě jesli někdy budu mít sílu a náladu psát další články....jestli ne, tak sbohem. Všechno jednou končí....:´( a promiňte mi, že se loučím tak smutně...
Bez síly...
Padá stále níž a je to život sám,
co vykopal jí hrob a stlouká jí trám,
teď není už pro ni naděje, spásy,
podlehla síle destruktivní krásy.
Tisíckrát upadne, nedojde vítězství,
musí žít bez práva na lásku, na štěstí.
Proti své bolesti již ztratila zbraň,
Za dar- nedar vědění dost krutá daň.
Vlastní naivnost, tu trochu toužení,
Splatila nicotou bezmoci soužení.
Zoufalé myšlenky jsou jako led,
namísto krve teď v žilách má jed…
…šla liduprázdnou ulicí a v těžkých černých botách jí čvachtaly tůňky vody. Šla tudy už tolikrát. Šla a nevěděla kam. Šla a záleželo jenom na cestě, na momentální chvíli, ne na cíli. Její drobné tělo se třáslo zimou, ale ona to nevnímala. Nezáleželo na tom. Duše se třásla chladem o moc víc…Kolem projelo auto, reflektor rozčísl tmu a ozářil kapky deště divoce bičující vše, co jim přišlo do cesty. Voda se tříštila všemi směry…tříštila…stejně jako svět, který ji do té doby obklopoval. Ten krásný naivní porcelánový svět, bez myšlenek, bez vědění, bez bolesti. Svět, který se lámal na kusy…
Blink your eyes just once and see everything in ruins…
Zabočila, sešla z cesty a začala stoupat vzhůru po schodech. Před ní se tyčila silueta kostela, spíš hrozivě než útěšně, jako by chtěla poukázat na všechny její hříchy a někde nahoře se ve větru němě houpal pohřební zvon. Jednou se možná rozezní, jednou zazpívá píseň jen a jen pro ni. Prošla kolem temných skleněných tabulí oken uličkou z kočičích hlav až k hřbitovní bráně. Šla pomalu, malými krůčky šla vpřed. Utíkat nemělo cenu, neuteče sama před sebou. Neuteče, když za ní ji honí prázdnota a před ní je jen nicota. Neuteče před neutuchajícím proudem myšlenek. Na chvíli se zastavila a nadechla se ledového nočního vzduchu. Proč? To slovo ji jednou zničí…Zabočila do uličky mezi pomníky. Tam někde, tam mezi nimi má hrob i její naděje.
Ze sněhu šly vidět jen náhrobky, zbytek byl utopen ve sněhobílé, stejně jako její duše byla utopená ve sněhobílém smutku…
Ze sněhu šly vidět jen náhrobky, zbytek byl utopen ve sněhobílé, stejně jako její duše byla utopená ve sněhobílém smutku…
The tears of snow-white sorrow...
Došla až na konec uličky a pozvedla oči k nebi. Proč? Už zase to prokleté proč…Proč se to všechno stalo? Proč člověk pár minut štěstí musí splatit nekonečnými hodinami bolesti? Proč, do háje, proč? Proč? Němě stála, kdyby ji někdo spatřil, působila až klidným dojmem, ale její nitro křičelo, volalo o nikdy nepřicházející pomoc. To co věděla, to co tušila, všechno ji ničilo. Věděla, že když by někde sebrala sílu, dokázala by vše zvrátit, ale za jakou cenu? Otočila se na cestu zpět. Pocity zoufalství. Dovolávání se nemožného. A písnička Requiem for a dream. Ano, vystrojit pohřeb vlastním snům…přesně to co bude muset udělat. K čemu jsou sny? Jen pouhá naivita, pouhé přání, které se stejně nikdy nesplní…Procházela hlavní hřbitovní cestou, vítr teskně zpíval ve větvích stromů, pod kterými procházela. Tak malá, tak nicotná, tak zbytečná. Odhrnula si dlouhé pramínky vlasů z obličeje. Byly úplně smáčené, vlastně celá byla úplně promáčená od neustávajícího deště. Bylo jí to jedno. Jen ať prší, třeba déšť spláchne slzy, které už nedokázala dál zadržovat. Zastavila a podívala se do odrazu v kostelním okně…spatřila tam ji. Samu sebe, tu nenáviděnou…vždyť kdo jiný mohl za její trápení než ona sama? Myšlenky ji začínaly dohánět…Nepřipusť si nepřipustitelné! Zničí tě to! Uteč! Run away! Běžela…ačkoliv úplně vyčerpaná, běžela. Běžela tou cestou, kterou on šel tolikrát…Stop think! Přestaň…nevzpomínej…nemysli…Běž! Utíkej! Pryč!
Running for her life...the dark rain from her eyes still falls...
Běžela, běžela, jak nejrychleji to dokázala. Slzy jí rozmazaly řasenku a vytvořily na její drobné tváři černé cestičky. Ani se neobtěžovala je setřít. Nešlo o nic. Jen o to utéct. Co nejdál. Pryč. Utéct sama před sebou, utéct před realitou, před vzpomínkami, před touhami, před sny, před myšlenkami… Běžela, dokud nepadla vyčerpaná do sněhu. Jen tak tam ležela a dívala se na hvězdy…a v mysli, v duši, v srdci prázdno. Ležela uprostřed bílých plání a nad ní bylo nekonečné nebe. S žalem si uvědomila, jak je krásné…a bezmoc ji chytila do svých spárů ještě mnohem víc…Vypadala, že spí. Nespala, jen ležela, bez síly vstát, i když jí tolik lidí podávalo pomocné ruce. Bez síly jít dál…Bez síly umřít, ale i bez síly žít….