close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2009

Návštěvnost

30. října 2009 v 2:09 | Den©za |  Přemýšlím...
To bych já nesměla být já, abych dostávala nápady a psala články v normální denní dobu. Ani vlastně přesně nevím jak, jsem se dostala k tématu návštěvnost.

U některých lidí, by se možná tento termín dal zaměnit se slovem posedlost, to jsou takoví, kteří píšou na každý blog, na který narazí "buď moje esbénko..." a podobné nesmysly, jen aby měly vyšší návštěvnost. Jenže má tohle smysl? K čemu vůbec je hon za co největší návštěvností? Touha po slávě, ukazát to, co umím? Jenže k čemu člověku je, když mu na blog chodí stovky lidí, ale stejně si nikdo jejich články nečte?
Podle mě to smysl nemá. Píšu protože mě to baví, ne proto, aby mi pak pod články "esbénka" psali komentáře "Obíhám blogííísky!". K čemu je pisetali, když má pod článkem stovky takovýchto komentářů? Neplyne z nich žádné poučení, nemají žádnou estetickou hodnotu ani nevyjadřují vlastní názor, jsou pouze ke zvednutí návštěvnosti. A znovu se ptám, co dokazuje to, že někdo má obrovskou návštěvnost? Jak se jednoduchým kliknutím můžete přesvědčit, na kvalitu návštěvnost poukazuje málokdy, ano znám blogy, které mají velkou návštěvnost a jsou skutečně kvalitní, ale valná většina jsou pouze zkopírované frašky. Naopak znám spoustu blogů, jejichž autoři mají co říct světu, nestydí se za své názory, píší skvělé příběhy nebo fotí a malují malá umělecká díla a které ma jí návštěvnost mnohem menší.
Chápu, že lidé tajně (či veřejně) touží po slávě, chtějí, aby si ostatní četli a prohlíželi jejich práci a spousta lidí potřebuje k svému životu i nějakou tu pochvalu a uznání. Přiznejme si, otevřeně, každý je rád, když ho někdo pochválí, ale to vyplývá z lidské přirozenoti. A že lidé jsou rádi, když si jejich tvorbu prohlíží víc lidí. Jenže je nesmysl, chtít mít obří návštěvnost za každou cenu. Jak je vidno, i u komentářů člověka napadne zauvažovat nad kvantitou a kvalitou. Ano, samozřejmě někde můžeme nalézt sto kometářů k věci, všechna čest autorům i komentátorům, ale často právě nalézám články, které mají sice obří návštěvnost a desítky komentářů, ale že by se některé z nich týkaly tématu článku, se říct nedá.
Osobně jsem radši, když si mé články přečte třeba jen pět lidí, ale budou to lidi, kteří nad tím budou přemýšlet, napíší komentář k věci a upřímně mi řeknou co si o tom myslí, než kdybych měla návštěvnost stovky lidí, ale málokdo z nich by věděl o čem vlastně píšu.

Nutno ještě dodat, že si nemyslím, že by byla velká návštěvnost něco špatného, ale jen že by to neměl být autorův cíl číslo jedna. A co bych vzkázala lidem, kteří, přestože tvoří skvělé věci, chtějí zrušit své blogy, protože mají malou návštěvnost? Nic nerušte, protože tohle za to nestojí. Pište sami pro sebe, pište pro toho jednoho, dva lidi, co vaše díla čtou, protože nezáleží na tom KOLIK lidí na váš blog přijde, ale JACÍ lidé to jsou.

A co vaše názory? Co si myslíte o tom myslíte vy?

...............Bezva, teď se pěkně Dencza vypsala ze svých šílených myšlenek a asi radši půjde, dřív než ji za ně ukamenujete, spát. Dobrou noc ;)

Pravidla smíchu xD

18. října 2009 v 15:26 | Den©za |  Totální blbosti...

Smích...prodlužuje život

Smějete se rádi? Tak tedy tady máte návod jak se smát... a třeba se tomu i zasmějete :D

1) Roflení
-vznik ze zkratky ROFL (Rolling on the floor laughting) - což znamená, smíchy se válím po zemi

Pokud vás něco nepříčetně rozesměje, tak je roflení tou správnou volbou. Lehnětě si na zem, (nejlépe na koberec, na kachličkách se roflí dost blbě) a začněte se překulovat ze strany na stranu. Zároveň se šíleně smějte, co hrdlo ráčí, občas svůj zvukový projev můžete proložit nesmyslným zvoláním např. wichichichiyahooo. Plácejte rukama do země, nohy můžete vykopávat vysoko do vzduchu.

2) Smích ve škole
Až vás napadne něco šíleně směšného ve škole musíte použít tzv. dušený smích. Smějte se , ale ústa držte zavřená a pokuste vyluzovat co nejmíň zvuků. Přitom můžete koulet očima a dělat originální grimasy. Pokud na vás spočine pohled kantorův, uchopte skripta, atlas, MFChT či co je zrovna po ruce a pokuste se za ně schovat. Pokud už to nemůžete vydržet, vypadněte z lavice do uličky a tam na zemi začněte roflit.

3) Smích u počítače
Stalo se vám někdy, že jen tak z ničeho nic vám na ICQ přišly vzkazy jako jfiéajgjanjbnauignqan? Ne, vaši přátelé se nezbláznili, jenom se možná něčemu šíleně smějí. Takže až vás zase něco rozesměje u počítače, začněte třískat hlavou do klávesnice, případně o monitor a pokud ve vaší blízkosti není nikdo, kdo by vás mohl slyšet, klidně si vychutnejte smích nepříčetného šílence. Pište zkratky jako ROFL a LOL a posílejte vysmáté smajlíky.

4) Roflení venku
Postupujte stejně jako u bodu 1. Rozdíl je v tom, že se nacházíte v jiném prostředí. Pokud je venku sníh, svalte se do něho a rozhazujte ho všude kolem, můžete mávat rukama a dělat "andělíčky". Pokud je podzim a vy se svalíte do listí, můžete ho taktéž rozhazovat kolem. Pokud ale kolem sebe máte beton a asfalt, tak se raději porozhlédněte po nějaké blízké příkopě či kanálu, jelikož roflení v bahně je přecejenom příjemnější než roflení na silnici.

5) Smích při předvádění prezentace ( zkoušení, projevu atp.)
Je to čas, kdy vy podáváte výkon, takže je jen na vás jak jej využijete. Pokud nemáte co říct, pak se klidně smějte. Pokud se lidé začnou smát s vámi, tak je to jen dobře a smějte se dál. ( V ideálním případě situace zkončí kolektivním roflem. ) Pokud se ale lidé nesmějí, či dokonce pláčou (např. při projevu na smuteční hostině), tak je něco špatně. Zhasněte projektor, aby na vás neviděli, zalezte za tabuli nebo strhněte ze zdi obraz za kterým se dosyta vysmějte. Pokud budou ale lidé natolik naštvaní, že po vás začnou házet tupé i ostré předměty, urychleně opustěte místnost nejbližším otvorem ve zdi, ať už jsou to dveře nebo okno a vysmějte se raději venku.

Matematika

18. října 2009 v 12:49 | Den©za |  Totální blbosti...

Přímá úměra:
Blbost učitelů s přibývajícím věkem stoupá.

Nepřímá úměra:
Čím více je učitel protivný, tím méně se toho student naučí.

Sčítání:
Student + studentka = konec učení

Odčítání:
Znalost spousty "v životě nepoužitelných vzorečků" - znalosti ze středoškolské fyziky = 0

Násobení:
Počet šprtů . počet slepých učitelů = zlepšený prospěch celé třídy

Dělení:
Počet hodin strávený učením : počet hodin strávený předstíráním učení = 1

Umocňování:
Písemka na druhou = zvýšený počet absence

Logaritmování:
Zlogaritmováný učitel = cvok

Honza a Nela (kapitola 2.)

1. října 2009 v 19:50 | Den©za |  Příběhy...
Teď vás asi některé naštvu. Rozhodla jsem se, že vás budu ještě napínat, takže jak to dopadlo se Sofií se dozvíte až někdy příště ;)

Červenec 2009 Borov

Bylo chladné ráno a přesto, že byl začátek července, všude se táhla lezavě chladná mlha. Okna domů v malém městečku byla ještě zatažena žaluziemi, přes které pronikalo tlumené chladné světlo. Bylo teprve půl šesté ráno. Jediná okna, kde se svítilo, patřila nemocnici. Pacienti museli vstávat už takhle časně, kvůli měření teploty.

Honza se proti své vůli posadil a vrhnul nevrlý pohled na drobnou mladou sestřičku, která mu s laskavým úsměvem podala teploměr. Ospale se protáhl a párkrát zamrkal. Dělal to tak každé ráno. Zas a znova doufal, že jeho pobyt v nemocnici je jenom zlý sen. Byla to pro něj potupa. Útok na jeho dokonale zdesignované a posléze pracně vybudované sebevědomí. Aniž by si to připustil, docela si zakládal na svém sebevědomém jednání a na tom, že dokázal vše zařídit. Fakt, že se teď nemůže sám o sebe plně postarat ho užíral, stejně jako to, že nemůže chodit do školy, bavit se s kámošema a vítězit v různých sportovních kláních.Částečně měl pravdu, byl skutečně chytrý a schopný kluk, ale občas, aniž by chtěl, působil trochu namachrovaně.
Honza byl už jako dítě pořád někde venku a lítal všude možně, takže fyzičku měl perfektní už od malička. A teď, ve svých osmnácti, z něho byl namakaný borec, který když měl příležitost, tak své schopnosti rád předváděl. Dělal spoustu sportů, měl spoustu koníčků a mezitím si ještě stíhal udržet jaktakž dobrý průměr ve škole. Ale teď musel ležet tady s komplikovanou zlomeninou nohy.
Štvalo ho to, opravdu ho to štvalo. Myšlenky ho užíraly tak, že měl pocit, že mu zevnitř do lebky vyleptají díru. Navenek se ale samozřejmě tvářil, že je naprosto v pohodě a hrál, že on je přece kluk, co ho nemůže nic rozhodit. A hrál to hodně dobře.

V návštěvních hodinách, asi o půl třetí se v nemocničním pokoji objevili Honzovi kámoši. Honza se usmíval a byl plný humoru a trefných poznámek jako vždy.
"Ahoj kluci, tak jak to jde?". Vždycky říkal kluci jak to jde, nikdy ne jak to šlape nebo čus vole, tak co?. Nechtěl aby působil jako puberťák, ale jako kultivovaný a inteligentní člověk.
"Dobrý, dones jsem ti kytku!", odpověděl Marek, Honzův nejlepší kámoš a nacpal pugét lučních travin do sklenice s vodou, která kdysi byla minerálkou, ale teď už z ní všechny bublinky vyprchaly.
"Děkuji, doufám, že teď s tebou nebudu muset jít na rande?!", zasmál se Honza.
"Recese musí být… na vrátnici jsem řekl, že je to pro tajnou ctitelku…", řekl Lukáš.
"Jak můžeš nést kytku tajné ctitelce, když je tajná?", zeptal se Matyáš a jen stěží dusil smích.
Kluci se rozesmáli. Ještě chvilku vtipkovali o kytce a potom se pustili do debat na téma, jaké je nejlepší auto, který typ počítače je nejvýkonnější a jaký smysl má ten a ten přístroj v pokoji.
Za chvíli do pokoje přišla sestřička. Ta mladá, co se na ni ráno tak škaredě díval. Tentokrát se na ni usmál. Sestřička mu úsměv oplatila a za chvíli už seděla s kluky na Honzově posteli a kecala s nimi o všem a ničem.
Honza měl v tomhle ohledu velkou výhodu, dokázal se bavit prakticky s každým, všechny odzbrojil svým humorem a taky byl výborný řečník a improvizátor, který dokázal okecat snad všechno. Začít se bavit s cizí holkou byla pro něj vždycky hračka. Ale nezneužíval toho. Nebyl to ten typ, co oblbuje holky sladkýma řečičkama. Jeho komunikativnost mu taky hodně pomáhala ve škole. A samozřejmě taky jeho skvělý smysl pro humor.
A jeho kamarádi byli podobní. Stejně jako Honza se dokázali smát skoro všemu. Přestali brát život příliš vážně.

Na věžních hodinách vzdáleného kostela odbíjela půlnoc. Honza seděl na posteli a za nic na světě nemohl usnout. Nechápal proč. To ho vážně tak štve ta nemocnice? Nebo vzpomínky na bejvalku Petru? To snad ne. Holky jedny zatracený, ulevil si v duchu. V tom lampička, kterou měl rozsvícenou zhasla.Vypnuli proud, blesklo mu hlavou. Ale co bude s těmi, co musí být napojení na přístroje?Co pacienti, kterým jako plíce slouží stroj vedle postele? Ti co by tady bez techniky už dávno nebyli?Náhradní zdroj,došlo mu s úlevou.V nemocnicích bývají náhradní zdroje, uvědomil si. Začal přemýšlet na jakém principu vlastně náhradní zdroj funguje. A za okny začalo pršet.
Zjistil, že usnul. Rukou si prohrábl své rozcuchané tmavé vlasy a znovu se posadil. Pohled mu jen tak náhodou sklouzl na okno. Venku bylo něco, co tam být nemělo. Viděl strom. Krásně rostlý strom s jasně zelenými lístečky, které se přímo před jeho očima rozvinovali z pupenů a byly mladé a svěží jako na jaře. Strom, který tam ještě večer nebyl. Obvyklým způsobem zamrkal, aby se ujistil, zda nespí.. Měl nutkání znovu se podívat na strom. Před nemocnicí totiž nikdy žádný nerostl. Bylo to divné. Strom působil se svými jarními lístečky svěže a optimisticky, ale Honzovi přesto běhal mráz po zádech.
Je to jenom strom, už ti fakt hrabe, bát obyčejného stromu. Nejspíš tady ani žádný není a ty máš jen halucinace z hladu a nevyspání.Tenhle nemocniční režim mě zničí, večer člověk neusne a ráno ho vzbudí sotva vyjde slunko. A jídla je tu taky málo, většina z toho se nedá jíst vůbec. A pak se tu mají lidi uzdravovat. Bez pořádného jídla, s nedostatkem spánku. Jo jasně. Vstávat brzo, aby pracovníci na ranní mohli brzo končit a jídlo je blivajz, protože na něho není dost peněz. A co s tím nadělá obyčejný člověk?Nic.
Přemítal, přemítal, až konečně usnul neklidným spánkem.

Ráno se vzbudil sám od sebe už o půl páté. Instinktivně se podíval z okna. Strom tam už nebyl. Nikdy tam žádný nebyl. Byl to jen sen. Zadíval se na sklenici s kytkou. Už abych byl doma. To ležení mě tady už vůbec nebaví.
Do pokoje vešla sestřička. Měl už připravený úsměv pro hezkou mladou zdravotnici, která s nimi včera tak dlouho kecala. To co se do pokoje přihrnulo, jí nebylo ani zdaleka podobné. Obtloustlá pětačtyřicátnice s krepatými vlasy a vizáží školní uklízečky.
Dál se usmíval a mile pozdravil, "dobré jitro." Ve skutečnosti totiž byl moc slušný kluk.

Před třemi týdny

Nela seděla v pizzerii se svými kamarádkami. Ani neměla hlad, ale nebavilo ji jen tak se sama potloukat po městě a autobus jí jel až za půl hodiny.
" To je pohoda, zítra dostanem papíry na podpal, alias vysvědčení, a potom už konečně prázdniny!", řekla a usmála se.
"No to je bezva", odvětila ironicky Aneta, "dva měsíce neuvidím Marka…", postěžovala si.
"Ale, nebude to tak hrozné…vždyť přece bude dělat brigádu tady v pizzérce…", uklidňovala ji Nela.
"Prázdniny…jak krásné slovo, konečně mě nebude má praštěná matka nutit učit se od rána do večera…a já se budu moct podívat na půlku filmů z otcovi DVD půjčovny…", plánovala si Týnka.

Nela si při zmínce DVD půjčovny vzpomněla, jak loňské prázdniny proležela u sci-fi filmů a různých záhadologických dokumentů. Byl to vážně moc fajn čas, jen škoda, že to ležení nebylo dobrovolné…takový zápal plic jednomu pěkně otráví prázdniny. Ale Nela byla z těch lidí, co viděli na všem špatném i tu lepší stránku a tak to brala celkem v pohodě. Byla člověkem, který se nenechal strhnout davem a radši byla sama sebou i za cenu, že ji spousta lidí považovalo za ulítlou nebo "tu divnou". Měla svoje přátele, kteří ji brali takovou jaká je a na názoru ostatních jí nezáleželo. I když filmy nebyly vůbec špatné, chtěla letošní prázdniny prožít aktivněji. Třeba zajet někam pod stan nebo na hory. Nebo prožít nějaké skutečné dobrodružství. To by bylo super…

Snila by ještě dlouho, kdyby jí v kapse nezapípal mobil. Esemeska.
"NELO, PROC JSI MI CELOU TU DOBU LHALA? ZKLAMALA JSI ME UZ TE NECHCI VIDET.NECHAPU TO A NECHCI TO VYSVETLIT.ADAM."
Nela zůstala překvapeně zírat. Ještě jednou si přečetla celou esemesku, aby plně porozuměla celému významu té zprávy. Co se stalo? Proč jí tohle píše Adam, kámoš ze základky, kterého dva roky neviděla? Nemohla to pochopit. Nikdy jí nic nevyčítal, byli jako bratr a sestra a teď tohle?
" Děje se něco? Vypadáš nějak vyděšeně.", starala se Týna. Nela jí mlčky podala mobil. V Týnině tváři se objevil úžas.
"Jo taky to nechápu", hlesla Nela. "Ale volat mu nebudu, když si to nepřeje…No nic, za pět minut mi jede bus. Mějte se holky, uvidíme se zítra. Čau."
Zaplatila a zvedla se od stolu. Najednou neměla vůbec náladu na lidi; jen tak ze zvyku zamávala holkám a pak za sebou s zacinkáním zvonkohry zavřela dveře.
Venku se schylovalo k bouřce. Ještě nepršelo, ale bylo horko a dusno a na nebi se srocovaly šiky bouřlivých bojovníků zahalené do temných mraků.

"Můžu si sem sednout?",ozval se hlas malé holčičky.
"Jo",řekla Nela automaticky a uvolnila místo vedle sebe. Až po chvíli se podívala na svou malou spolucestující. Byla to holčička, nemohla mít víc než deset let, a na rozdíl od některých odmala sportovně oblékaných dětí, měla na sobě růžové šatičky a blonďaté vlásky měla spletené do copánků.Skoro kýč. Takové klišé.Napadlo Nelu. Víc si ale holčičky nevšímala a pozorovala ubíhající svět za špinavým oknem. Do uší si dala sluchátka zaposlouchala se do svých nejoblíbenějších písní.
Pořád musela myslet na Adama. Nešlo jí to na rozum, ale taky neměla tolik sebeodhodlání aby za ním šla a všechno si vyříkala. Možná si nevěřila nebo možná byla příliš hrdá, jediné co věděla, že všechno co bylo mezi nimi teď skončilo a že to bolí. Hodně bolí.
Holčička vedle Nely usnula. Vlastně všichni v autobuse byli nějak ospalí. Lidé buď podřimovali nebo hleděli z okna. Vzduch byl těžký a nedýchatelný. Kyslík se někam ztratil.
Náhle rána. A skok. Autobus sjel z cesty do příkopu. Řidič vyděšeně hleděl před sebe, smířen s tím, že teď už nic neudělá. Všechno se kutálelo v neskutečném zmatku. Holčička se s trhnutím probudila a vyděšeně se přitiskla k Nele. Na nějakého pána ve předu spadnul těžký kufr. Kluk na zadním sedadle vyletěl do uličky a narazil na kolo. Během vteřiny je nebe dole a autobus definitivně opouští pevnou půdu.Tvrdý náraz vyhodil Nelu ze sedadla, přepadla přes sedadlo před sebou a dál letěla až se rozplácla v uličce. To vše se stalo ve zlomku okamžiku.
Byla v šoku. Pamatovala si, že autobus dopadl na stranu, kde jsou dveře. Nějaký pán rozbil okno a ona se pak i s holčičkou protáhla vzniklou dírou ven. Jakoby se vše odehrávalo v nějakém špatném, zpomaleném filmu. Přijela policie, vyslýchali lidi. A taky záchranka, co odvážela s žalostným kvílením zraněné.
"Proč jste sjel z cesty?", ptal se řidiče policista, s kamennou tváří, který vypadal, jakoby o slovu "emoce" zaslechl jen někde v rádiu.
"Kvůli tomu kusu železobetonu, který se tam najednou objevil.", odpověděl řidič zmateně.
"Jakému železobetonu?"
"Přece tomu, co leží na cestě…", řekl řidič a spolu s policistou pohlédli na kvádr velký tak čtyři metry krychlové.
" Žádný kvádr tam nebyl a ani není", řekl policista tichým sugestivním hlasem.
Řidič se mu udiveně zahleděl do očí.
"Žádný kvádr tam není, byl jste jenom opilý", zopakoval policista.
Řidič vypadal, jakoby mu uletěly včely. "Žádný kvádr tam není", řekl pomalu a s přiblblým výrazem se díval na velký kus železobetonu ležící přímo uprostřed silnice. Policista se spokojeně usmál a pak něco zahuhlal do vysílačky. Za chvíli už muži v policejních uniformách začali nakládat lidi a odvážet je pryč.
Nikdo si nevšímal jedné mladé studentky , která popadla za ruku malou holčičku a utíkala po cestě zpět, směrem ke křižovatce.