Věnováno někomu, kdo nikdy nezjistí, že jsem kdy o něm napsala báseň...
Tříště vzduchu mrazem dují,
bílé plátky poletují,
mrtvá žalost růží padlých.
A ráno se blíží, blíží,
se sny dálek divně tíží.
V nekonečnu ztrácí se dál,
pak zbyde už jen z perel žal
v momentu, kdy sen se boří.
Ta prázdota okamžiku,
ukáže ten omyl v mžiku.
Stromy černě zamrzají,
květy už nerozkvétají,
steskem bledá dlaň se chvěje.
Ráno sny tiše rozplývá,
zbyde jen pravda šedivá.
Rozbřesk v chladném slunci trůní,
z dávných květinových vůní
nepodobných skutečnosti.
Štěstí a smutků kolotoč
a mě zbývá pouhé proč?
Nemělo se to nikdy stát,
opakuji si nastokrát
a dál pátrám po příčinách.
A dál vteřiny radosti,
střídá mlčení bolesti.
Sny krásné tóny malují,
ráno do dálek odplují,
zmizí jak pára nad hrncem.
Zůstane jen zmatek v mysli,
hluchá naděj pro nesmysly.
Super blog