Sofie (kapitola 1.)

28. srpna 2009 v 22:49 | Den©za |  Příběhy...
Jesli se povede, tak to bude mít ještě pokračování, alespoň v to naivně nicméně optimisticky doufám.

1994 Borov

"Nebudu ti to opakovat, Kláro," nesl se důrazný mužský hlas malou kuchyní. "Tchýně se k nám prostě stěhovat nebude!"
"Ale, Bonny, jak jinak se můžu o maminku postarat ?! Je stará a nemocná…" , zeptala se žena ve špinavé zástěře s uplakanýma očima.
"Nikdy, ksakru nikdy, už mi neříkej Bonny, ty hloupá náno! Jsem snad doprdele Bonifác! A ne žádný Bonny!" , vykřikl muž a v záchvatu vzteku popadnul talíř a mrštil jím po Kláře. Žena se ochranitelsky chytla za břicho. Byla sice teprve v třetím měsíci těhotenství, ale i tak to bylo na její velmi vyhublé postavě vidět. Talíř opsal elegantní křivku a roztříštil se s ostrým zvukem o zeď za ženou.
"Prosím nech toho, víš přece, že čekám dítě!", zaúpěla žena.
"Ty děvko, já tě nutil k děcku? Já snad? Já říkal , že půjdeš na potrat, to ty sis chtěla toho haranta nechat!" Muž už vzteky úplně pěnil, ve tváři měl odpornou grimasu vzteku a zhnusení a právě se chystal k dalšímu vrhu talířem, když se stalo něco zvláštního.
Uprostřed místnosti, jenom tak z ničeho, vykrystalizoval betonový kvádr. Muž vytřeštil oči a upustil talíř na podlahu. Nechápavě, jako v transu, civěl na kvádr a prohlížel si každý milimetr jeho nezajímavého, šedého povrchu. Klára si malinko vydechla, třeba se její muž konečně uklidnil…
"KDO SEM DAL TO SVINSTVO?!", zařval Bonifác " ,kde se to tu, kčertu, vzalo?!", křičel a pobíhal po domě sem a tam, jakoby hledal východ. "Který hajzl?...to není vtipný…", zařval a sípavě nabral dech. Vytřeštil oči a zhroutil se v agónii na podlahu. Měl pocit, jakoby mu někdo vrazil do srdce nůž. Ještě naposled pohlédl do smutných očí své ženy, pak už celý jeho svět tvořila jen tma.
Kláře teď skutečně začaly téct slzy.,,Bonny!", zatřásla mrtvým tělem svého manžela. Nohy jí vypověděly službu, svezla se na zem, zády opřená o kvádr a tiše vzlykala.

O patnáct let později

Autobusová zastávka byla jako vždycky přecpaná studenty těšícími se domů, pracujícím lidem i důchodci, kterým doma neměl kdo uvařit a tak si jezdili pro obědy do městské vývařovny.
Sofie seděla na zábradlí a cucala kyselé limetkové lízátko, které jí perfektně ladilo k jejímu křiklavě zelenému tílku. Popravdě řečeno, nechtělo se jí tady jenom tak sedět, jenže se jí nechtělo ani domů.

Doma to nesnášela, připadalo jí to jako spiknutí proti ní, mít takové rodiče. Matka, která jí vyčítala úplně všechno od toho, jak se oblékala, až po to co poslouchala. Její matka totiž nesnášela vše co bylo jen trošičku divné, ale "divnost" , jako patřit k nejbohatším lidem v zemi, ta už jí nevadila. A otčím, její otčím, kterého nikdy neměla ráda a on ji taky ne. Když byla mladší, tak si myslela, že ji rád má, ale vzápětí si uvědomila, že šlo jenom o chvilkovou radost z předražených dárků, že to byl jen klam. Otčím, který ji ani jako malinké nedovolil říkat mu "tati", ale vždycky jen celým jménem. Otčím, který ji neoslovil jinak než " Sophíííjo". Doma ji to prostě nebavilo. Doma. V supermoderní vile, kde si mohla přát z materiálního světa cokoliv by chtěla. V luxusním baráku, kde běžela klimatizace tak naplno, že ochlazovala úplně všechno. Hlavně city.
Přes týden bydlela v hlavním městě na internátu Soukromé luxusní školy Lžimila Prachatého, jak se říkalo jejich řediteli. Ve skutečnosti se jmenoval Pravomil Ležový, ale Lžimil Prachatý sednul k takové snobárně víc. Všichni studenti "Luxáku" byli z milionářských rodin a všem bylo od začátku vštěpováno, jak jsou strašně důležití, jak strašně důležitý je majetek a jak je strašně důležité chovat se důležitě. Sofie to nesnášela a stejně tak jí vadili i její spolužáci, kteří se zajímali jen o peníze, krásu, slávu a úspěch. Ona toužila po přátelství a porozumění, které nikde nenacházela. Na té škole nenáviděla úplně všechno, od trapných uniforem, které sice byly z těch nejdražších materiálů, ale zabraňovaly vyjádření vlastního názoru a vytvoření si vlastního originálního stylu, přes učitele a spolužáky až po náplň hodin. Bála se, že jestli tady ještě chvíli zůstane, tak se asi zblázní.
Ještě týden, povzdechla si, ale bylo v tom i něco radostného. Ještě týden a nadobro to tady opustí, ještě týden a bude moci říct Luxáku navždy ironické sbohem. Ještě týden a začnou prázdniny a po prázdninách konečně na střední. Dostala se na gympl přímo v Borově; přes značné protesty matky i Roggera (jak se její otčím jmenoval) si podala přihlášku a úspěšně zvládla příjmačky.
Snad se všechno změní a její život bude zase normální. Kde jsou ty doby kdy chodila na obyčejnou školu a kamarádila se s ostatními dětmi? Kde je ten čas, kdy jezdily s mámou na výlety, společně pečovaly o zahrádku a o víkendech jezdily k babičce? Kam se to všechno ztratilo?
Moc dobře si vybavovala ten okamžik, bylo jí jedenáct, máma za ní přišla a říkala, že přijde nový táta. Sofie to nechápala, bylo jim přece s mámou tak dobře a teď se o ni má dělit s nějakým cizím chlapem. Máma jí tenkrát svěřila tajemství, že s tatínkem přijde možná i malá sestřička nebo bráška. Sofie se tedy začala těšit na miminko i na nového tátu, kterého jí máma malovala v těch nejrůžovějších barvách.
Jenže pak přišel on a s ním namísto sourozence jeho tučně naditá peněženka. Máma zpychla a začala se zajímat jen o sebe, Rogího, o to jak vypadá, kde je otevřený nový butik a jak rychle roste cena akcií. Sofie šla rychle na boční kolej. Přestěhovali se z malého útulného domečku do obří luxusní vily a začali pořádat garden party pro businessmany a otčímovi sponzory. To on. On za všechno mohl. ,,ON! MŮŽE ZA VŠECHNO!"

Ze zamyšlení ji probralo asi dvacet upřených pohledů a chlácholivý hlas milé ženy, která se ujišťovala, zda je všechno v pořádku. Sofie si uvědomila, že poslední slova vykřikla nahlas. Tak nahlas, že ji slyšela celá zastávka. Okamžitě ji zaplavil ten dobře známý trapný pocit.
,,Opravdu jsi v pořádku?", zeptala se znovu ta starostlivá žena.
,, A-ano", řekla Sofie a jen tak mimochodem si sáhla na tvář. Měla ji celou smáčenou od slz. ,,Děkuji…", dodala a seskočila ze zábradlí. Na zastávce se jí už být nechtělo, ne po tom co se jen tak najednou rozbrečela před všemi těmi lidmi. Tohle se jí teď stávalo pořád, zasnila se a utopená v bolestných vzpomínkách začala plakat. Všichni jí říkali, že je to normální, že až vyroste z puberty, tak ji to přejde, jenže ona jim nevěřila. Neměla důvod věřit komukoliv, celý svět co ji obepínal se skládal jen z přetvářky a lží. Cítila se mizerně, osaměle, nenáviděla tenhle pocit. Ten neskutečný zmatek v sobě.
V kapse jí začala hrát "Lonely Day", ta bezvadná písnička hodící se k jejím pochmurným náladám. Zmáčkla tlačítko s obrázkem zeleného telefonku.
,,Sophíííjo, kde zase vězíš? Okamžitě pojď domů!", ozval se rozzlobený hlas Roggera Neuschlosse, syna anglické milionářky německého zbohatlíka, po kterém zdědil nejen příjmení, ale i nechutně velký majetek .
,,Promiň Roggere, už jdu.", řekla Sofie smířlivě.

Hned jak vešla do domu, tak se jí ujala Alžběta, která byla něco jako Sofiina chůva. V ruce držela hřeben a Sofie už věděla co bude následovat. Česaní, malování, oblékání a představování "důležitým lidem". "Důležití lidé" byli nejrůznější papaláši, nohsledi, patolízalové, nabubřelí panáci a jejich křehké polovičky s několikanásobnými plastickými operacemi.
,, Slečno Neuschlossová, musím vám oznámit, že dneska přijedou vaši prarodiče Helmut a Angelina Neuschlossovi a pan Rogger žádá, abyste je šla uvítat." , spustila Alžběta. Ty její řeči vždycky Sofii připomínaly kolovrátek.
"Nejsou to mí prarodiče…", opáčila Sofie a nepůjdu je uvítat, chtěla dodat, ale ovládla se.
"V pokoji máte přichystaný oděv."
"Jo..", řekla Sofie a odkráčela chodbou rychlým krokem, až jí palmička z vlasů zuřivě poskakovala.

Prudce za sebou zabouchla dveře. Na posteli byl pečlivě složený děsný kalhotový kostým, který jí koupila loni matka k čtrnáctinám. Při pohledu na něj se v ní vzedmula vlna zlosti.
Zase ji budou vystavovat jako cvičenou opičku. Zase bude muset trávit nudné hodiny upíjením z šálku čaje a nasloucháním nekonečných debat o módě, penězích a nejnovějších novinkách. Zase tam bude trčet a bude sama sebe nutit k milému úsměvu, i když uvnitř bude kypět zlostí. Jak ráda by byla protivná, pěkně od plic by řekla co si o všech myslí, jenže ona to neudělá. Ona je zbabělec, který sice nenávidí přetvářku ,ale sám se přetvařuje. Je pokrytec, který není o nic lepší než její namyšlení rodiče. Naštvala se na sebe. Tak to ne, taková přece nikdy být nechtěla. Tohle přece už není sebeovládání, tohle je čistá přetvářka. Ne, už ji to nebaví, čtyři roky stačily až, až. Konečně bude sama sebou. Konečně se všichni dozví, že ona je jiná. Možná je nevyrovnaná puberťačka, která ani pořádně neví kým vlastně je, ale aspoň nelže.
Otočila se ve dveřích a rychlostí blesku prolétla chodbami a atriem jejich sídla. Vyběhla ven na zahradu, kde už svačila " vybraná společnost".
"So, co to máš na sob-?", spustila okamžitě matka.
"Coby? Oblečení!", skočila jí Sofie drze do řeči a popotáhla si výš své oranžovo-žluté pruhované tříčtvrťáky.
" Já tady s váma nebudu," prudce se nadechla, "už mě to tady nebaví, jsem jiná, podívejte se! Už to není jako dřív, když jsem byla malá a hloupá a všechno jsem vám věřila. Mě nebaví tady jen tak sedět a poslouchat ty vaše nesmysly! Už toho mám dost! Podívejte se na sebe, nedokážete se bavit o ničem jiném než o majetku! Děláte jací nejste dokonalí! A víte co? Vy NEJSTE DOKONALÍ! Tak si už do háje přestaňte hrát na to, že vám patří svět!", vykřikla a aniž by chtěla, začaly jí téct slzy. Všichni na ni civěli, jako by sem spadla odněkud z Marsu. První se vzpamatoval Rogger.
" Co to tady vykládáš?! Nebuď drzá Sophíííjo! Hned se všem omluv, jinak ti snížím kapesné!"
"Víš co? Ty svoje peníze si můžeš klidně sežrat!", vykřikla Sofie a otočila se. Už se jí nechtělo čekat, jak otčím zareaguje na její drzost. Rozběhla se, přeskočila živý plot a jako smyslů zbavená běžela pryč, pryč jen co nejdál od toho světa peněz a lží. Bez jakéhokoliv plánu, bez směru, bez cíle, prostě jen běžela.
Zastavila se až na travnatém pahorku za městem. Co teď? Na malinký okamžik, ji zaplavila lítost nad jejím spontánním útěkem, ale jakmile si vzpomněla na snobský čajový dýchánek, lítost byla tatam. Domů nepůjde, kdepak. Pak si vzpomněla na opravdový domov, na uklizený dvorek na předměstí, na kostkované závěsy a vůni ořechové bábovky. U babičky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Faceless Faceless | Web | 28. srpna 2009 v 22:56 | Reagovat

Jednoduše perfektní :)

2 Efrem Efrem | Web | 28. srpna 2009 v 23:06 | Reagovat

je to vážně dobrý...byla bych ráda, kdybys napsala i další články o tomhle

3 Ronny Ronny | E-mail | Web | 29. srpna 2009 v 11:22 | Reagovat

Konečně jsem se dočkalááá *jásá* :) Co říct, skvěle napsané, už se těším na pokračování (zvlášť když zhruba vím, o co jde, tak jsem zvědavá, jak se s tím popereš na papíře ;). Jen ten konec kdyby šel tak snadno i v reále...:(

4 M.I.M.A M.I.M.A | Web | 7. září 2009 v 18:54 | Reagovat

Ten začátek je dost krutý a jinak celý její život bych jí vážně nezáviděla. Jsem ráda, za to co mám, za moje skvělé rodiče, které bych sice někdy nejraději spláchla do záchodu, ale stejně jsou super ...
Vzhledem k tomu, že si zkončila celkem neuzavřeně, by se pokračování mohlo i hodit a každý by ho jistě uvítal. Jen tak dál, moc hezké :o)

5 charlotte olympia pumps charlotte olympia pumps | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:56 | Reagovat

A. Stick with me and we will go places!
http://www.shoesgreat.com/

6 cheap fashion dresses cheap fashion dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:05 | Reagovat

Thank You For This Post, was added to my bookmarks.
http://www.threedress.net/

7 breitling watch replica breitling watch replica | E-mail | Web | 2. května 2013 v 9:29 | Reagovat

A. He couldn't concentrate!
http://www.shouldwatches.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama