close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2009

Sofie (kapitola 1.)

28. srpna 2009 v 22:49 | Den©za |  Příběhy...
Jesli se povede, tak to bude mít ještě pokračování, alespoň v to naivně nicméně optimisticky doufám.

1994 Borov

"Nebudu ti to opakovat, Kláro," nesl se důrazný mužský hlas malou kuchyní. "Tchýně se k nám prostě stěhovat nebude!"
"Ale, Bonny, jak jinak se můžu o maminku postarat ?! Je stará a nemocná…" , zeptala se žena ve špinavé zástěře s uplakanýma očima.
"Nikdy, ksakru nikdy, už mi neříkej Bonny, ty hloupá náno! Jsem snad doprdele Bonifác! A ne žádný Bonny!" , vykřikl muž a v záchvatu vzteku popadnul talíř a mrštil jím po Kláře. Žena se ochranitelsky chytla za břicho. Byla sice teprve v třetím měsíci těhotenství, ale i tak to bylo na její velmi vyhublé postavě vidět. Talíř opsal elegantní křivku a roztříštil se s ostrým zvukem o zeď za ženou.
"Prosím nech toho, víš přece, že čekám dítě!", zaúpěla žena.
"Ty děvko, já tě nutil k děcku? Já snad? Já říkal , že půjdeš na potrat, to ty sis chtěla toho haranta nechat!" Muž už vzteky úplně pěnil, ve tváři měl odpornou grimasu vzteku a zhnusení a právě se chystal k dalšímu vrhu talířem, když se stalo něco zvláštního.
Uprostřed místnosti, jenom tak z ničeho, vykrystalizoval betonový kvádr. Muž vytřeštil oči a upustil talíř na podlahu. Nechápavě, jako v transu, civěl na kvádr a prohlížel si každý milimetr jeho nezajímavého, šedého povrchu. Klára si malinko vydechla, třeba se její muž konečně uklidnil…
"KDO SEM DAL TO SVINSTVO?!", zařval Bonifác " ,kde se to tu, kčertu, vzalo?!", křičel a pobíhal po domě sem a tam, jakoby hledal východ. "Který hajzl?...to není vtipný…", zařval a sípavě nabral dech. Vytřeštil oči a zhroutil se v agónii na podlahu. Měl pocit, jakoby mu někdo vrazil do srdce nůž. Ještě naposled pohlédl do smutných očí své ženy, pak už celý jeho svět tvořila jen tma.
Kláře teď skutečně začaly téct slzy.,,Bonny!", zatřásla mrtvým tělem svého manžela. Nohy jí vypověděly službu, svezla se na zem, zády opřená o kvádr a tiše vzlykala.

O patnáct let později

Autobusová zastávka byla jako vždycky přecpaná studenty těšícími se domů, pracujícím lidem i důchodci, kterým doma neměl kdo uvařit a tak si jezdili pro obědy do městské vývařovny.
Sofie seděla na zábradlí a cucala kyselé limetkové lízátko, které jí perfektně ladilo k jejímu křiklavě zelenému tílku. Popravdě řečeno, nechtělo se jí tady jenom tak sedět, jenže se jí nechtělo ani domů.

Doma to nesnášela, připadalo jí to jako spiknutí proti ní, mít takové rodiče. Matka, která jí vyčítala úplně všechno od toho, jak se oblékala, až po to co poslouchala. Její matka totiž nesnášela vše co bylo jen trošičku divné, ale "divnost" , jako patřit k nejbohatším lidem v zemi, ta už jí nevadila. A otčím, její otčím, kterého nikdy neměla ráda a on ji taky ne. Když byla mladší, tak si myslela, že ji rád má, ale vzápětí si uvědomila, že šlo jenom o chvilkovou radost z předražených dárků, že to byl jen klam. Otčím, který ji ani jako malinké nedovolil říkat mu "tati", ale vždycky jen celým jménem. Otčím, který ji neoslovil jinak než " Sophíííjo". Doma ji to prostě nebavilo. Doma. V supermoderní vile, kde si mohla přát z materiálního světa cokoliv by chtěla. V luxusním baráku, kde běžela klimatizace tak naplno, že ochlazovala úplně všechno. Hlavně city.
Přes týden bydlela v hlavním městě na internátu Soukromé luxusní školy Lžimila Prachatého, jak se říkalo jejich řediteli. Ve skutečnosti se jmenoval Pravomil Ležový, ale Lžimil Prachatý sednul k takové snobárně víc. Všichni studenti "Luxáku" byli z milionářských rodin a všem bylo od začátku vštěpováno, jak jsou strašně důležití, jak strašně důležitý je majetek a jak je strašně důležité chovat se důležitě. Sofie to nesnášela a stejně tak jí vadili i její spolužáci, kteří se zajímali jen o peníze, krásu, slávu a úspěch. Ona toužila po přátelství a porozumění, které nikde nenacházela. Na té škole nenáviděla úplně všechno, od trapných uniforem, které sice byly z těch nejdražších materiálů, ale zabraňovaly vyjádření vlastního názoru a vytvoření si vlastního originálního stylu, přes učitele a spolužáky až po náplň hodin. Bála se, že jestli tady ještě chvíli zůstane, tak se asi zblázní.
Ještě týden, povzdechla si, ale bylo v tom i něco radostného. Ještě týden a nadobro to tady opustí, ještě týden a bude moci říct Luxáku navždy ironické sbohem. Ještě týden a začnou prázdniny a po prázdninách konečně na střední. Dostala se na gympl přímo v Borově; přes značné protesty matky i Roggera (jak se její otčím jmenoval) si podala přihlášku a úspěšně zvládla příjmačky.
Snad se všechno změní a její život bude zase normální. Kde jsou ty doby kdy chodila na obyčejnou školu a kamarádila se s ostatními dětmi? Kde je ten čas, kdy jezdily s mámou na výlety, společně pečovaly o zahrádku a o víkendech jezdily k babičce? Kam se to všechno ztratilo?
Moc dobře si vybavovala ten okamžik, bylo jí jedenáct, máma za ní přišla a říkala, že přijde nový táta. Sofie to nechápala, bylo jim přece s mámou tak dobře a teď se o ni má dělit s nějakým cizím chlapem. Máma jí tenkrát svěřila tajemství, že s tatínkem přijde možná i malá sestřička nebo bráška. Sofie se tedy začala těšit na miminko i na nového tátu, kterého jí máma malovala v těch nejrůžovějších barvách.
Jenže pak přišel on a s ním namísto sourozence jeho tučně naditá peněženka. Máma zpychla a začala se zajímat jen o sebe, Rogího, o to jak vypadá, kde je otevřený nový butik a jak rychle roste cena akcií. Sofie šla rychle na boční kolej. Přestěhovali se z malého útulného domečku do obří luxusní vily a začali pořádat garden party pro businessmany a otčímovi sponzory. To on. On za všechno mohl. ,,ON! MŮŽE ZA VŠECHNO!"

Ze zamyšlení ji probralo asi dvacet upřených pohledů a chlácholivý hlas milé ženy, která se ujišťovala, zda je všechno v pořádku. Sofie si uvědomila, že poslední slova vykřikla nahlas. Tak nahlas, že ji slyšela celá zastávka. Okamžitě ji zaplavil ten dobře známý trapný pocit.
,,Opravdu jsi v pořádku?", zeptala se znovu ta starostlivá žena.
,, A-ano", řekla Sofie a jen tak mimochodem si sáhla na tvář. Měla ji celou smáčenou od slz. ,,Děkuji…", dodala a seskočila ze zábradlí. Na zastávce se jí už být nechtělo, ne po tom co se jen tak najednou rozbrečela před všemi těmi lidmi. Tohle se jí teď stávalo pořád, zasnila se a utopená v bolestných vzpomínkách začala plakat. Všichni jí říkali, že je to normální, že až vyroste z puberty, tak ji to přejde, jenže ona jim nevěřila. Neměla důvod věřit komukoliv, celý svět co ji obepínal se skládal jen z přetvářky a lží. Cítila se mizerně, osaměle, nenáviděla tenhle pocit. Ten neskutečný zmatek v sobě.
V kapse jí začala hrát "Lonely Day", ta bezvadná písnička hodící se k jejím pochmurným náladám. Zmáčkla tlačítko s obrázkem zeleného telefonku.
,,Sophíííjo, kde zase vězíš? Okamžitě pojď domů!", ozval se rozzlobený hlas Roggera Neuschlosse, syna anglické milionářky německého zbohatlíka, po kterém zdědil nejen příjmení, ale i nechutně velký majetek .
,,Promiň Roggere, už jdu.", řekla Sofie smířlivě.

Hned jak vešla do domu, tak se jí ujala Alžběta, která byla něco jako Sofiina chůva. V ruce držela hřeben a Sofie už věděla co bude následovat. Česaní, malování, oblékání a představování "důležitým lidem". "Důležití lidé" byli nejrůznější papaláši, nohsledi, patolízalové, nabubřelí panáci a jejich křehké polovičky s několikanásobnými plastickými operacemi.
,, Slečno Neuschlossová, musím vám oznámit, že dneska přijedou vaši prarodiče Helmut a Angelina Neuschlossovi a pan Rogger žádá, abyste je šla uvítat." , spustila Alžběta. Ty její řeči vždycky Sofii připomínaly kolovrátek.
"Nejsou to mí prarodiče…", opáčila Sofie a nepůjdu je uvítat, chtěla dodat, ale ovládla se.
"V pokoji máte přichystaný oděv."
"Jo..", řekla Sofie a odkráčela chodbou rychlým krokem, až jí palmička z vlasů zuřivě poskakovala.

Prudce za sebou zabouchla dveře. Na posteli byl pečlivě složený děsný kalhotový kostým, který jí koupila loni matka k čtrnáctinám. Při pohledu na něj se v ní vzedmula vlna zlosti.
Zase ji budou vystavovat jako cvičenou opičku. Zase bude muset trávit nudné hodiny upíjením z šálku čaje a nasloucháním nekonečných debat o módě, penězích a nejnovějších novinkách. Zase tam bude trčet a bude sama sebe nutit k milému úsměvu, i když uvnitř bude kypět zlostí. Jak ráda by byla protivná, pěkně od plic by řekla co si o všech myslí, jenže ona to neudělá. Ona je zbabělec, který sice nenávidí přetvářku ,ale sám se přetvařuje. Je pokrytec, který není o nic lepší než její namyšlení rodiče. Naštvala se na sebe. Tak to ne, taková přece nikdy být nechtěla. Tohle přece už není sebeovládání, tohle je čistá přetvářka. Ne, už ji to nebaví, čtyři roky stačily až, až. Konečně bude sama sebou. Konečně se všichni dozví, že ona je jiná. Možná je nevyrovnaná puberťačka, která ani pořádně neví kým vlastně je, ale aspoň nelže.
Otočila se ve dveřích a rychlostí blesku prolétla chodbami a atriem jejich sídla. Vyběhla ven na zahradu, kde už svačila " vybraná společnost".
"So, co to máš na sob-?", spustila okamžitě matka.
"Coby? Oblečení!", skočila jí Sofie drze do řeči a popotáhla si výš své oranžovo-žluté pruhované tříčtvrťáky.
" Já tady s váma nebudu," prudce se nadechla, "už mě to tady nebaví, jsem jiná, podívejte se! Už to není jako dřív, když jsem byla malá a hloupá a všechno jsem vám věřila. Mě nebaví tady jen tak sedět a poslouchat ty vaše nesmysly! Už toho mám dost! Podívejte se na sebe, nedokážete se bavit o ničem jiném než o majetku! Děláte jací nejste dokonalí! A víte co? Vy NEJSTE DOKONALÍ! Tak si už do háje přestaňte hrát na to, že vám patří svět!", vykřikla a aniž by chtěla, začaly jí téct slzy. Všichni na ni civěli, jako by sem spadla odněkud z Marsu. První se vzpamatoval Rogger.
" Co to tady vykládáš?! Nebuď drzá Sophíííjo! Hned se všem omluv, jinak ti snížím kapesné!"
"Víš co? Ty svoje peníze si můžeš klidně sežrat!", vykřikla Sofie a otočila se. Už se jí nechtělo čekat, jak otčím zareaguje na její drzost. Rozběhla se, přeskočila živý plot a jako smyslů zbavená běžela pryč, pryč jen co nejdál od toho světa peněz a lží. Bez jakéhokoliv plánu, bez směru, bez cíle, prostě jen běžela.
Zastavila se až na travnatém pahorku za městem. Co teď? Na malinký okamžik, ji zaplavila lítost nad jejím spontánním útěkem, ale jakmile si vzpomněla na snobský čajový dýchánek, lítost byla tatam. Domů nepůjde, kdepak. Pak si vzpomněla na opravdový domov, na uklizený dvorek na předměstí, na kostkované závěsy a vůni ořechové bábovky. U babičky.

Tam

12. srpna 2009 v 19:50 | Den©za |  Troška poezie xD
Tam hlubina zní mělce, tiše,
tam chlad se třese horkostí,
tam pero bez inkoustu píše,
tam sladkost chutná hořkostí.

Tam v zimě stromy rozkvétají,
tam noc je den a den je noc,
tam hvězdy večer zapadají,
tam nejmenší je, kdo má moc.

Tam jed se stává dobrým lékem,
tam hudba hraje beze not,
tam sníh voní babím létem,
tam oblé je to, co má hrot.

Tam začátek konec nemá,
tam není předtím, potom, teď,
tam nejsou žádná ústa němá,
odtamtud není cesty zpět.

Z jiné dimenze

12. srpna 2009 v 19:47 | Den©za |  Troška poezie xD
Ti utopení v problémech triviality,
nevšímají si pokřivené reality,
někdo nám tu jen tak ze vzdoru,
udělal trhlinu v časoprostoru.

Prostor, jako film, běžel dál a dál,
ale čas ten neplynul, ten nadobro stál.
Bílá díra chrlila nové kusy bytí,
ale černá schvátila kus té reality.

Hodinky zamrzly, střelka točila kompasem,
nešlo se z místa hnout, šlo cestovat časem.
Jediné co nezkřivila divná realita
bylo čiré šílenství, totální absurdita.

Zátiší

5. srpna 2009 v 21:29 | Den©za |  Když se mi dostane pod ruku štětec či tužka...
Jak jsem slíbila, že tu hodím i nějaké moje čmáranice, tak teď nastává ta chvíle. Tenhle obraz byl dělaný "na objednávku" do obýváku mojí pratety a dřív než jsem si ho stačila vyfotit, tak byl zarámován. Takže zátiší i s rámečkem;) Kdyby někoho čistě náhodou zajímala technika, tak tohle jsem spáchala akrylovýma barvama;)


Dětství

5. srpna 2009 v 19:25 | Den©za |  Fotogalerie
Tyhle fotky jsem fotila už strašně dávno (možná tak čtyři roky zpátky?) Je to taková moje prvotina,proto je tam často špatné světlo, blbá kompozice apod. Za což se předem omlouvám. Chtěla jsem, aby to celkově působilo dojmem starých zaprášených fotografií, k čemuž se dle mého názoru hodí sépie. Objekt si nepřeje být jmenován, proto to prosím respektujte i v komentářích.











Jména

5. srpna 2009 v 0:00 | Den©za |  (Ne)všimla jsem si...
Nedávno jsem slyšela nějaké dva kluky jak se spolu baví. (Né, ža bych odposlouchávala cizí lidi, ale s volume na 10 přes celé nádraží se těžko dá neslyšet) Rozhovor to sice byl asi nudnější než kukuřičný klas v kukuřičném poli, ale přesto mě zaujala zmínka o tom, jak si stěžovali, že holky si často neříkají svým jménem, ale jenom zkráceninou nebo naopak zdrobnělinou.

Zamyslela jsem se nad tím a ano měli pravdu. Holky skutečně mnohem radši oslovují Mařenko, Aničko, Markétko, Niki, Verčo, Zuzko, Leni, Kájo, Káťo než Marie, Anno, Markéto, Nikolo, Veroniko, Zuzano, Lenko, Karolíno, Kateřino.
A taky mě jen tak mimochodem napadlo, že některá jména jsou zdrobněliny už v originále. Třeba taková Eliška, Anežka, Blanka nebo Štěpánka.

Jenže kluci při oslovování taky nejsou zrovna oficiální. Pokud nepoužívají univerzální a všudeznámé oslovení "vole", tak uslyšíme mnohem častěji jak někdo volá Tome, Ondro, Maty, Bořku, Luki, než Tomáši, Ondřeji, Matěji, Libore, Lukáši...Nebo ještě oblíbenější zkráceniny vytvořené z příjmení...

Nevím, jestli tomu tak skutečně je neb je to jen mé zdání, ale co se týká poangličťování jmen, tak mi přijde, že vedou taky kluci. Nemyslím teď samozřejmě virtualitu (na ICQ, blozích,on-line hrách, chatech se nick s háčkem vidí málokdy, což není žádná kritika těch co je nemají, protože já s tím copyrightem mám co říkat xD)
Ve skutečném životě se málokdy potkáte s nějakou Kate, Claire, Caroline zato "jména*" jako Jimmy, Pete, Dave slyšíte téměř všude.
*Ne, že by to nebyla jména, ale matně tuším ve svém tupém mozku, že v ČR to oficiální jména nejsou (a teď mě neberte za slovo, vy kdo máte nějaké exotické, nečeské jméno) a používají se jen jako zkráceniny k Jakubovi, Petrovi a Davidovi

Ještě mne napadá jedna myšlenka nebo spíše taková moje vlastní ničím nepodložená hypotéza xD(, kterou není radno brát vážně a už vůbec ne vědecky, přestože autorka této hypotézy naivně doufá, že jednou bude zkoumat vědy psychologické.) Všimla jsem si, že někteří lidé, mají radši, když oslovujete přímo jejich jménem a někteří zase, když jim říkáte zdrobnělinou, zkráceninou nebo jinou zmutenštinou jejich jména. Tiše a vlastně teď už veřejně se domnívám, že je to způsobeno tím, jak jim říkali jejich blízcí v době dětství a puberty.
Představte si nějakou Marii, kterou vždycky rodiče oslovovali Maruško a když byla starší, tak jí začli říkat Majko. Vždycky když je naše Majka něčím naštve, tak zvednou hlas, samozřejmě, že ji nepochválí a začnou ji oslovovat Marie. Myslím, že Marie bude mít v budoucnu mnohem radši oslovení "Majko", protože s oslovením "Marie" se jí mohla vytvořit asociace s křikem, hádkami a vyčítáním. Podvědomě se jí bude tudíž líbit víc Majka než Marie.
Představte si naopak nějakou Libuši, které ať je hodná nebo zlobí říkají buď Libuše nebo Libuško. Libuše pravděpodobně bude mít ráda obě oslovení, protože si ve své hlavě nevytvoří rovnítko mezi Libuše = rodiče mě jdou seřvat.
S "puberťákama" je to složitější. Často si nechtějí říkat svým celým jménem, jestliže ho mají podvědomě spojené se zvýšeným hlasem, ale taky nechtějí aby je někdo oslovoval zdrobněle, protože už chtějí být "velcí". Nejoblíbenější jsou zkratky jmen.
Zdrobněliny mají radši holky, protože jsou citlivější a ve svých "holčičích skupinkách" si tak chtějí dát najevo přátelství a podporu, prostě si chtějí říkat hezky.
Naopak kluci ze sebe dělají rádi tvrďáky, pro které je oslovování se zdrobnělinami něco nepatřičného.
Časté také je, že lidi co se znají nepříliš dlouhou dobu se oslovují jen příjmeními. Ženy většinou časem přejdou na křestní jména, ale muži si ještě dlouho, dokud se opravdu neznají, říkají jen příjmením.
Toť moje zřejmě lehce nesmyslná hypotéza.

Teď jsem si vybavila seznam zpotovořenin jmen, co jsme vymysleli s kámoškou...no nic radši končím nebo se praštím smíchy hlavou o klávesnici.(Což je, jestli ještě nevíte můj oblíbený způsob tzv. roflení, ale tom až příště)

Víkend s Benátskou nocí

4. srpna 2009 v 20:35 | Den©za |  Co nového se stalo...
Tak a je to za mnou. Druhý festival letošních prázdnin, druhá příležitost k zábavě. Na MOR samozřejmě vzhledem k mému hudebnímu zaměření nemá nic, ale já jsem člověk, co se vyblbne skoro všude. Letošní prázdniny totiž trávím tím, že chodím na brigádu (to není sice úplná nuda, ale přece jenom je to práce a práce není zábava) a když jsem doma tak žehlím, vařím případně zalévám kytičky. Na což si sice nestěžuju, ale že by mě to bůhvíjak bavilo se taky říct nedá.

PS: Nebudu tu nijak extra popisovat program, kapely atd. spíš to bude o zážitcích, program si kdyžtak vyhledejte na netu.

Takže zpět k Benátské. Ačkoli je to spíš divné, než normální, na Benátskou jsem vyrazila s rodinkou (Tzn. mamča, taťka a Lanýž, ehm...chci říct sestra, ale o Lanýži až někdy jindy). Plánovali jsme to už dopředu, ale dlouho jsme se nemohli pořádně dohodnout, ale nakonec to vyšlo a rozhodlo se, že pojedem. Bohužel pátek, kvůli mé odpolední směně , byl předem odepsán a já, která jsem se těšila hlavně na Tarju, jsem byla celkem naštvaná a nadávala jsem na blbou práci. (samozřejmě, jak je u mě většinou zvykem, v duchu) Takže páteční večer, když jsem přijela utahaná z odpolední směny jsem místo poslouchání Tarjušky Turunenové žehlila oblečení ,pokoušela se ho slisovat na co nejmenší hromádku a nacpat do mrňavého batohu. No a pozdě večer, když už bylo všechno napěchované v našem autíčku jsem si natahovala budíka na sobotní ráno, aby mě v 4:30 vzbudilo jeho odporné kvílení.
Sotva jsem trochu rozlepila oči, už mi někdo vkládal do ruky mísu rajčat a paprik a hučel do mě cosi o tom, že zelenina nám po cestě přijde k chuti a že musí být čistá. Pak tam někde tekla voda z kohoutku a už čistá rajčata přistávala v chladícím boxu.(Jak někdo mohl narvat obrovský box do přecpaného auta, je mi dodnes záhadou.) A potom jsme se vydali na cca třistakilometrovou cestu do Malé Skály. Cesta nám rychle ubíhala, ačkoli zprávy o deštích a záplavách, které nám pořád vnucovala ta ženská z rádia se nám vůbec nezamlouvaly.
Zhruba v čase oběda jsme dorazili do Kacanov, což je malá vesnička, poměrně blízko od Turnova. V místním kempu jsme rozbili stan, převlekli jsme se, najedli a kolem třetí jsme byli na Malé Skále.
Hned jak jsme vešli do areálu, tak jsme se rozdělili. Naši šli na Katku Knechtovou a my se sestrou jsme šly omrknout...ehh...teď mě napadlo slovo terén, ale to se sem moc nehodí...takže jsme šly omrknout stánky s plackama, tričkama a občerstvením. Terén jsme omrkávat nemusely - i slepý by si všimnul bahna, které se při každém došlápnutí rozstřikovalo tak, že člověk byl zaflákaný až po kolena. Někde bylo bahno proloženo šutříkama, senem, slámou a před některýma stánkama byly rohožky. Uprostřed placu mezi stánkama se rozlévaly tři obrovské kaluže, které jsem pokřtila na Maloskalská jezera-památku UNESCO. Lidi, co by je takové prostředí odradilo, tam naštěstí nelezli, takže festivalu i přes nepřízeň počasí vládla atmosféra pohody. Pak jsme šly zjistit co jsou zač jednotlivé stage. Naši si našli na hlavní Black stage jejich známé hity a přebývali tam. Mě zaujala Green stage, kde se našlo něco z mého milého metalu a rocku. No a moji "malou" sestřičku nejvíc láká punk a ska, takže se jí nejvíc zamlouvala Vigvam stage, jejíž výhodou bylo, že se jednalo vlastně o obrovský stan. (Měli byste vidět, kolik punkerů a skáčů, nebo jak se jim říká, se vyrojilo, když začalo pršet.) Když nehráli zrovna nic známého a já se nechtěla nudit, šla jsem se ségrou na nějakou tu punkovou kapelu, pro jistotu jsme si stouply dozadu. Pogování v bahně bych taky nemusela přežít.
Navečer, když hráli Chinaski jsme se přesídlily na hlavní scénu. Né, že bych teda Chinaski nějak poslouchala, ale už jsme měly hodně šílenou náladu a tak proč si nezatrsat a nezazpívat písničky od skupiny, kterou jsem jako puberťačka měla celkem ráda? No bylo to vážně dost vtipné, protože, jsem byla oblečena podle svého vkusu, což se k popové skupině moc nehodilo. A nejvtipnější bylo, že nás tam takových bylo víc xD. Když hráli písničku Vedoucí a já jsem si vzpoměla na naši parodii a sestra s tou naší telepatií samozřejmě hned věděla o co go, obě jsme dostaly neovladatelný záchvat smíchu.
Pak jsem naše dotáhla k stánku a začala žadonit o sponzoring na tričko Nightwish. Naštěstí mi ho ochotně "zacálovali".To triko se mi fakt líbí, i když je mi trochu velké, ale koho to štve, že?
Na hlavní scéně už jsme zůstali, protože hráli Guano Apes. Ti sice taky nepatří k těm nejoblíbenějším skupinám, vlastně se mi od nich líbí jenom jedna písnička, ale nutno dodat, že jsem si to užila, protože naživo byli o dost lepší než na youtube a cedkách a hráli i tvrděj, což mě se samozřejmě líbilo. Takže jsem si zase užila házení vlasama, mávaní rukama, ikdyž nějací lidi, co vypadali spíš jakoby utekli z nějakého country se na mě dívali dost podivně. Bohužel jsme na ně nebyli do konce, protože je přece jenom nemám zas až tak ráda, abych kvůli nim týrala svůj žaludek, který už se dožadoval svým falešným zpěvem o nějakou potravu. Čínské nudle z fesťácích jsem odepsala od té doby, co jsem na MORu viděla chlápka co je nesl ve velké pixly/i/e (co já vím jak se to píše), kterou rozsypal na zem a následně vypadlé nudle znovu posbíral a donesl je ke stánku k další úpravě. No, neočekávaně jsem si dala mé oblíbené palačinky, které se mají jíst plastovou lžící. Ty palačinky si dávám skoro na každém fesťáku a ještě pořád jsem nepochopila, jak to tou lžící mám jíst. S plným žaludkem už se mi blblo mnohem líp.
Ani nevím, v kolik hodin jsme dorazili do kempu. Jakmile jsme přišli ke stanu, zjistili jsme, že jedno lanko se trochu povolilo a vevnitř bylo více vody než je zdrávo. Naštěstí jenom v předsíňce, spacáky zůstaly ušetřeny. Po vyzutí páchnoucích bot, které připomínali spíše koule bláta se voda ve stanu přeměnila na bahno, takže jsme byli úplně styloví xD Jediné co chybělo k dokonalosti bylo mytí v bahnité řece; v kempu byl luxus - sprchy s teplou vodou, za které jsem byla ohromně vděčná, protože mi byla fakt kosa. Třepala jsem se ještě po vlezení do spacáku a usnula jsem někdy kolem třetí ráno.
V neděli ráno svítilo sluníčko, ve kterém ještě víc vynikla zabahněnost našeho stanu. Šla jsem si umýt vlasy a pak jsme posnídali nějaké zbytky ze včerejška. Každý měl nárok na pár sušenek. I po tak energeticky vydatné snídani a po ještě vydatnějším spánku jsem byla kupodivu celkem svěží. O dvě hodiny později, když jsem snídala párky, které jsem zapíjela Vídeňskou kávou.( No nedívejte se na mě tak, nejsem těhotná, já jen měla hlad xD) jsem se cítila mnohem spokojenější.
Nějaký lepší program začínal až v podvečer a tak jsme se mezi tím vydali na výlet.
Jeli jsme do nějakého města nebo vesnice (nevím kde to bylo) a tam měli zvony obrácené naopak. Jako tím srdcem vzhůru. Bylo to hrozně zajímavé. Zvlášť, když na ně potom nějací strejci začali zvonit. Vzhledem k tomu, že byly naopak, tak nepřicházel v úvahu klasický typ zvonění taháním za provaz, ale ti borci ty zvony jakoby "nakopávali". Vždycky se do něho zapřeli jednou nohou a těsně před tím, než ho ten zvon sejmul uhnul, sešlápl ho zas. To kdyby viděli z Bezpečnosti práce, tak by je kleplo a spadli by ze zvonice dolů.
Potom jsme se vydali zpět do Malé Skály, ale ještě ne na festival, nýbrž nahoru na skálu. Ségře se sice klasicky moc nechtělo (do kopce to bylo HODNĚ), ale nakonec nelitovala, výhled stál za to.(A ta zmrzka, co jsme si daly nahoře v bufetu taky xD) Ségra vyfotila na mobil pár foteček a pak mi ho chtěla předat, ať jí ho hlídám, protože neměla kapsu na kalhotách. Nevím proč jsem jí řekla, že ten mobil nechci, ať si ho pohlídá sama, že já za něho nebudu zodpovědná. (Normálně takové blbé žvásty nikdy neříkám)Prostě jsem z toho měla špatný pocit. Až jsme se nasytili výhledu, slezli jsme dolů a šli se znovu bavit na už trochu méně rozbahněný festival.
Ségra pořád nakupovala placky, pobíhaly jsme ze stage na stage, předváděly nějaké chabé parodie na tanec a výborně se u toho bavily.Šly jsme si dát krokety a ségra si ode mě vzala mobil, aby zkontrolovala, jestli jí někdo nepíše. Už jsme ani neřešily, kterou hudbu posloucháme, co nás zajímá a tak. Už jsme prostě jenom blbly a nasávaly tu zvláštní lehce praštěnou, ale bezvadnou náladu, která bývá jen na festivalech.
Skvělá zábava přestala ve chvíli, když ségra zjistila, že nemá mobil. Její milovaný mobílek na který hrozně dlouho šetřila a na kterém už byla skoro závislá. Začla rozsáhlá pátrací akce, ve které nechybělo volání na ségřin mobil, ať ho ten padouch co ho vzal vrátí. Pečlivé prohledávání terénu, dokonce i košů. Ten hajzlík nám sice zavolal zpět, ale přes řev hudby ho nebylo slyšet. A mobil vrátit na smluvené místo nepřišel.
To bychom ale nebyly my se ségrou, abychom si nechaly zkazit tak bezva fesťák. Po pár hodinách marné snahy najít mobil nebo nálezce, jsme se na to vykašlaly a zbytek večera jsme si užívaly jako by se nic nestalo.
Zase jsme trsaly někde v davu, když tu ke mě přilezl zase nějaký chlápek, že se se mnou chce vyfotit. Sice jsem se zakřenila do objektivu, ale fotím se dost nerada; naopak jak to tak vypadá lidi se se mnou fotí rádi. Nějak to nechápu, ale dokud mi paparazziové nelezou na zahradu, tak to neřeším xD. Ten chlap po mě chtěl mejla (aby mi mohl poslat ty fotky, tak jsem mu dala falešný, chichi) a dneska mi na něho došly ty fotky. Fakt děs. To jsou fotky jak blázen, je tam sice dav lidí, ale jdou jim vidět jenom vršky hlav, na další fotce zase jenom nohy, pak jsou tam něčí záda a záběr na nějakého člověka, kterého jsem v životě neviděla.
A pak už jsem jenom zpívala, skákala, mávala rukama nad hlavou, parodovala tanec a měla jsem ten úžasný pocit, kdy je vám jedno, že lidi na vás hledí jako na blázna, vám je to jedno, jenom si užíváte té atmosféry a cítíte se naprosto volní i když nějaké energie vám nezbývá skoro nic. (Nutno dodat, že tenhle stav nezpůsobily žádné omamné látky ani alkohol, protože těmhle věcem vůbec neholduju.) Až to všechno skončilo, tak jsem se vyhrnula spolu s davem lidí ven z areálu a nasedla do našeho auta, kde jsem snědla asi tak půl sáčku gumových medvídků. A kolem cca dvou jsem mohla usnout ve stanu, kde mi byla opět příšerná kosa.
V pondělí ráno (to je velmi nevhodný pojem, pro člověka, který když má možnost vstává a tudíž je pro něj ránem půl jedenácté), ehm takže v pondělí VELMI časně ráno-tedy o půl paté jsme měli tolik energie, že hned jak jsme vylezli ze spacáků, tak jsme začali aktivně balit stan a přitom jsme na sebe byli strašně příjemní a usměvaví a vůbec nám nebyla zima, nechtělo se nám spát a neměli jsme hlad.(Cítíte tu sílu ironie?)Asi tak v pět jsme byli sbalení a Malá skálo, Kacanovy, Český Ráji sbohem, my se vydáváme na několikahodinovou cestu domů. Cesta byla vcelku příjemná a uběhla mi rychle. Už ne tak příjemné bylo, že ve dvanáct jsem, místo toho abych prostě pokračovala v cestě domů, vysedla před vchodem do práce a šla jsem na odpolední směnu. No jo, kdo se chce bavit, musí i pracovat :-)

Pozn. Mám tam hodně překlepů a chyb. Chyby v i/y ale nehledejte, je to záměrné, podle toho, jestlis náma byl v dané situaci i táta, jakožto zástupce mužského rodu xD