Červenec 2009

Fear of the dark

18. července 2009 v 15:09 | Den©za |  Příběhy...
Příběh to asi není, spíš pohled do duše člověka, který má strach ze tmy. Inspiroval mě text písničky Fear of the dark od Iron Maiden.

Fear of the dark, fear of the dark
I have constant fear that something's always near
Fear of the dark, fear of the dark
I have a phobia that someone's always there

Už jako malý jsem z ní měl strach. Vždy, když maminka otočila vypínačem, lampa zhasla a světlo do pokoje pronikalo jenom v úzkých proužcích přes žaluzie. Jinak tma. Sem tam probleskla trochu jasnější světýlka aut ženoucích se za neznámým cílem. Měl jsem strach. Každý večer. Znovu a znovu, když zapadalo slunce nebo když se tlačítko vypínače přesunulo do polohy off. Strach z temnoty.

I am a man who walks alone
And when I'm walking a dark road
At night or strolling through the park
When the light begins to change
I sometimes feel a little strange
A little anxious when it's dark

Stál jsem v černém koženém kabátě a vítr se mi pokoušel sebrat klobouk, o který pleskaly studené kapky podzimního deště. Stál jsem a čekal na kraji parku, jak bylo smluveno. A ona stále nepřicházela. A já dál čekal, umíněně a vytrvale čekal déle než hodinu.
Začalo mi být zima. Chvilku jsem poposkakoval na místě a potom jsem se vydal sám na procházku parkem. Loudal jsem se jen co noha nohu mine a v hlavě měl velké nic. Mé myšlenky byly prázdné, cítil jsem jen smutné zoufalé pocity, které měly mně neznámý zdroj. Nepřítomně jsem se zahleděl na lesklou plochu jezírka. Na jeho černé hladině se odrážel stříbrný měsíc, který neměl daleko k úplňku a stromy pokroucené do bizarních tvarů. Zdálo se, že svými větvemi míří jedním směrem. Ukazují přímo na mě! Nevydržím ten tichý výsměch a běžím pryč. Zastavím se až v úzké temné uličce, zčásti zahalené lezavě chladnou mlhou. Nechápu proč jsem vůbec běžel. Na konci uličky mezi vysokými cihlovými domy stojí lampa. Ta dárkyně světla mi přináší jistotu a rozum, které ztrácím, když je tma. Pomalu jdu, ale vzduch kolem lampy se nepřirozeně chvěje. Znepokojuje mě to. Mám z toho divný pocit. Světlo se náhle mění v děsivou narudlou zář pohlcující všechny přirozené rysy a měnící je na patvary. Chvíli bliká a pak zhasne docela. Už je to tu zase. Cítím to. Chce mě to dostihnout. Ale co? Kdo?Někdo mě sleduje. Někdo tu je. Blízko. Mám strach. Jenže tu nikdo není, jenom temnota.

Have you run your fingers down the wall
And have you felt your neck skin crawl
When you're searching for the light?
Sometimes when you're scared to take a look
At the corner of the room
You've sensed that something's watching you

Klíč zastrčím do dírky ve dveřích svého bytu a dvakrát jím otočím. Uslyším tlumené cvaknutí. Ten známý zvuk je mi náhle odporný. Otevřu dveře do bytu. Něco se děje. Ten pocit. Jako, když se na vás někdo upřeně dívá. Zpocenou rukou začnu šátrat po zdi a hledat mé vysvobození. Vypínač. Všechny chloupky na krku se mi zježily. Někdo tam opravdu je. Bojím se podívat do rohu pokoje, že tam uvidím stíny. A přitom stále cítím, jak mě něco pozoruje. Zapnu světlo a zhluboka si vydechnu. Byt je prázdný. Zlé pocity jsou pryč. Najednou se mi chce smát, šíleně smát vlastní hlouposti. Zkusím vytočit její číslo. Avšak odpovědí na druhém konci je jen nekonečné monotónní vyzvánění. Copak se jen stalo? Proč je všechno špatně? Už zase na mě dotírá ta podivná směsice smutku a vzteku. Co s načatým večerem? Nebaví mě to tady takhle dřepět sám a přemýšlet nad tím, proč nepřišla. Zazvoním na kamaráda ve vedlejším bytě. Co na tom, že je večer, u něj jsem vždy vítaným hostem. Kámoš mě s radostí přivítá a pozve mě dál. Hned na prahu mě praští přes nos příjemná vůně popcornu. S kámošem si pustíme film, nějaký nový horor. Přijde mi celkem zajímavý, jsem naprosto v pohodě. Na divné pocity si ani nevzpomenu. Lustr svítí svým stálým výkonem několika desítek wattů a já můžu normálně myslet. Shlédneme film, dáme si panáka a začneme probírat všechno možné i nemožné. A hodiny na zadní stěně obývacího pokoje pomalu, ale jistě ukrajují čas…

Have you ever been alone at night
Thought you heard footsteps behind
And turned around and no one's there?
And as you quicken up your pace
You find it hard to look again
Because you're sure there's someone there

Probudím se s lehkým škubnutím uprostřed noci. Něco mi nedá spát. Je to tu zase. Ten pocit. Strach. Položím své bosé nohy na studenou podlahu, její chlad mě rychle probere. Jdu přes temný pokoj k vypínači na druhém konci. Zvuk kroků se nese přes prázdný pokoj. Jenže ty nejsou moje. Někdo tady je. Cítím to. Jde přímo za mnou. Slyším jeho kroky, tiché a plíživé, jako zlo. Prudce se otočím, vidím jen tmu. Bezbřehou černou masu ničeho. A přitom vím, že jsem doma, tam kde bych se měl cítit bezpečně. Jenže můžu to s jistotou vědět? Jak můžu vědět kde jsem, když vidím jenom tmu? Ten pocit neznáma mi nahání hrůzu. Zkusím něco říct, abych si dodal odvahu, ale můj vlastní hlas mi zní neskutečně cize. ,,Nikdo tady není.", pokouším se uklidnit sám sebe a pátrám po jakémkoliv pohybu. Zrychlím krok a jdu přímo k vypínači. Mám nutkání se znovu ohlédnout, jenže nejde to. Jsem si jistý, že tam někdo je. Slyším vlastní zrychlený dech, drobné kapičky potu mi kloužou po zádech. Rozsvítím a zakřičím. Vidím ji tam, postava v černých dlouhých šatech, co jde přímo ke mně. Zakřičím. ,,Ehm, promiň, že jsem tady tak vpadla uprostřed noci, já jen, když mám klíče, jdu z plesu…a neměla jsem kde přespat.", řekla. Je to ona, ta na kterou jsem čekal na okraji parku. Podívám se na ni vyděšeným pohledem. ,,Není ti něco?", zeptá se. Srdce mi začne zběsile tlouct. Podívám se do jejího bledého, šokovaného obličeje. Jenže, co když to není ona? Co když je to jen přízrak? Past? Co by tady dělala uprostřed noci? Bojím se.Není to ona, je to jen pas, příšera... ,,Nech mě už na pokoji!", zakřičím vyděšeným hlasem mnohem vyšším, než obvykle a uteču do obýváku, kde se zamknu. Ještě chvíli se chvěji, i když mám rozsvícené světlo, nad tím co jsem právě udělal. Byla tady, prosila, aby mohla přespat, konečně jsme mohli být spolu a já ji vyhnal. Jenže, já vážně myslel že je přízrak. Jako smyslů zbavený vyběhnu z bytu. Zastihnu ji, jak utíká po schodišti dolů a v očích se jí třpytí slzy. ,,Počkej," zakřičím na ni a ona se zastaví a ohlédne. ,, Už zase sis myslel, že jsem přízrak, že tě chci napadnout ? Vykládáš mi, jak moc chceš být se mnou a když přijdu, spleteš si mě z nějakou příšerou v tvé hlavě? Už toho mám dost. Jdi se léčit.",řekne a třpytivé kapičky se jí začnou kutálet po tváři. Ještě naposled se na mě krátce podívá a pak je pryč. Už napořád.

Watching horror films the night before
Debating witches and folklores
The unknown troubles on your mind
Maybe your mind is playing tricks
You sense, and suddenly eyes fix
On dancing shadows from behind

Ráno se vzbudím na zemi v obýváku. Světlo ještě pořád svítí. Náhle se mi vynoří v mysli včerejší události. Zachvátí mě pocit smutku, studu a paniky. Co jsem to jen udělal? Zmateně začnu pobýhat po bytě. Co jsem to jen udělal? Jak jsem mohl ? V záchvatu zoufalství popadnu telefon a chci jí zavolat. Nebere to. Svezu se na podlahu a tupě zírám před sebe. Velké nekonečné nic, mě zcela pohltí. Už nemyslím, jenom cítím, že je všechno špatně. Proberu se z letargie a zjistím, že uběhlo několik hodin. Sedím v obýváku, opírám se o studený radiátor a lustr už je zhaslý. Za okny se stmívá, za chvíli už bude večer. Chci jít rozsvítit uklidňující světlo, ale nemůžu. Můj mozek už všechno vzdal. Všechno je teď jedno. Znovu upadnu do bolest tišící prázdnoty. Otevřu oči a začnu se třást. Nevím, kde jsem, kolik je hodin a vidím tmu. Cítím něco nebo už ani necítím? Je to pocit nebo představa, která se zhmotnila? Je to tady nebo je to jen v mé hlavě? Vzpomenu si , jak jsme se včera u kamaráda dívali na horor. Co je pravda? Co je jen má fantazie a co je realita? Jaká je vlastně skutečnost? Zadívám se pozorně kolem sebe a náhle mi oči strnou na jednom jediném místě. Vzadu u okna tančí podivné stíny a vysmívají se mi, beztvaré příšery nehmotnější než kouř. Přízraky, které na mě vyskakují z všeobjímající temnoty. Bojím se. Mám strach ze tmy. Bojím se vlastní fantazie, vlastních představ, příšer, které jsem kdysi já sám stvořil ve své hlavě a které se mě teď chystají napadnout. Třesu se, naskakuje mi husí kůže po celém těle a krev mi proudí v žilách zběsilou rychlostí, udávající tempo tanci děsivých přízraků. Rychleji a rychleji. Náhle se otevřou dveře a zaplaví pokoj jasnou září. Ze záře vystoupí nějaká postava. Zamlženým, rozostřeným zrakem pozoruji, jak si mě prohlíží. A pak náhle nevidím nic. Ani postavu ani tmu ani příšery. Prostě nic.

When I'm walking a dark road
I am a man who walks alone

Zase se procházím uličkou vedoucí k parku mezi vysokými cihlovými domy. Kolem lýtek mi pleská můj dlouhý kožený kabát a pod nohama mi šustí spadané listí. Světlo na konci ulice už nesvítí a já kráčím dál temnou ulicí sám, sám jenom ze svým strachem. Sám už asi napořád.


Oblíbené stránky

17. července 2009 v 19:24 | Den©za







Menu

17. července 2009 v 18:44 | Den©za


Flákač

17. července 2009 v 16:27 | Den©za |  Co nového se stalo...
Jsem flákač, ale to pro vás asi není žádná novinka. Měsíc jsem tady nic nenapsala, protože jsem filosofovala nad tím jestli tenhle blog s návštěvností dva lidi a počtem gramatických chyb větším než počet článků raději nesmazat. Nakonec jsem se usnesla nad tím, že mu udělím milost a budu dál zapatlavát už i tak přecapaný Internet dalšími výplody mé praštěné, bagrem přejeté, fantazie.

A co teda nového?
Bylo toho tolik, že na popisování těch událostí nebyl vůbec čas. Od doby, kdy jsem přidala poslední článek jsem se převážně učila a jakmile nastaly prázdniny měla jsem spoustu starostí se svým divadlem. I přes značné komplikace dopadlo všechnonakonec dobře. No a potom už jsem nastoupila do práce. O tom by se dalo taky psát klidně článek na stránku, ale který blázen by to četl? A minulý víkend jsme s kámoškou byly na dlouho očekávaném a vysněném Masters of Rock. Kdyby vás zajímalo, jak jsme si to tam užily, tak Ronny o tom napsala článeček ;) O tom jsem taky chtěla původně něco napsat, ale když jsem četla jak to kámoška výstižně popsala, tak už mě nenapadá nic dalšího a přece nebudu dávat na net stejný článek, akorát v mnohem horší kvalitě. Jediné co bych mohla popsat je jak se cítíte po čtyřdenní akci, kterou si chcete užít naplno, když musíte vstávat v šest do práce a tam hrát a předstírat jak jste v pohodě a plní energie. Ale to radši taky popisovat nebudu, protože rubriku horory tady ještě nemám...