Tvá duše, kdysi tak hluboká
v moři oheň lásky.
Kde snívals byl i prožíval.
Pak vzkvetla propast vysoká
a tys najednou nemoh dál.
Střepy co letěly rychlostí světla,
hořící déšť kamení,
co rozbil tvé srdce na kousky.
Pak z hradu lásky, snů a tepla
zbyly jen kostěné trosky.
Bolest co byla k nesnesení,
volání živého po smrti,
když jsi jen zoufalství tóny cítil.
Zamčels své srdce do vězení,
každý strom citu vymýtil.
Teď duše z moře suchopár
a srdce s vůní ledu,
kde naděje dlí v niž nikdys nedoufal.
A tvá vlastní pře je cizí svár,
necítíš nic ať vztek či žal.
Úsměv, jen beztvará maska,
sebraná ze smetiště
a oči, dřív tak hluboké, teď prázdné.
V tvé duši křičí:,,Co je to láska?"
hořké skaliska rozervané.
Pak přišla duše, ta z moře snů,
hluboká, jediná,
,kterous cítil jen v nadějích hrát.
Mezi ni, sebe jsi vystavěl tmu,
ze srdcem bez srdce neumíš mít rád.
Je to překrásné, to jsi skládala sama? Velmi krásná báseň...