na Blog.cz

Rope or hope? Jste ti co si většinou myslí, že problémy jsou neřešitelné, že je všechno ztraceno a nejradši by si hned nasadili oprátku nebo ti, kteří pevně věří , že všechno dopadne dobře a nikdy neztrácejí naději?

Jaká je sklenice? Poloplná nebo poloprázdná? Nebo ani jedno z toho, ale je v ní prostě polovina jejího obsahu? Je rozbité zrcátko "škoda a zase další peníze, které se budou muset vyhodit za nové" a nebo "střepy, které přinášejí štěstí" ? Nebo je rozbité zrcátko,prostě rozbité zrcátko?

Každý se máme náhled na věci trošičku jiný, nejde říct, že je některý z nich ten "správný" nebo ten "špatný". Ať už pesimisté, realisté či optimisté, všichni žijeme ve zvláštní symbióze na naší Zemičce. Myslím, že všech názorů a pohledů je třeba a že se vzájemně krásně doplňují.

Kde kdo si řekne, že asi nejlepší je být realista. Jenže občas nastane situace, kdy je lepší být ještě o trochu skeptičtější než radí náš zdravý rozum. A naopak může nastat jiná situace, kdy se na rozum už spolehnout nemůžeme a musí nám stačit víra v dobré konce. Pak je dobře, že kolem realistů jsou lidé jak s pesimistickým tak i s optimistickým pohledem na svět, kteří jim občas trochu z těch svých vlastností propůjčí. Takový realista a optimista zase mohou pomoct pesimistovi, který už předem ztratil všechny naděje a mohou ho "nakopnout" a dodat mu sílu překonat těžkosti. A pesimista spolu s realistou zase přidrží optimistu nohama, alespoň trochu u země, aby jeho pozitivní vize budoucnosti nebyly příliš naivní.

To jací jsme ovlivňujem my sami, naše nálada, naše okolí a v neposlední řadě geny. A rozhodně nejsme úplně vyhranění. I optimista se může trápit, pesimista může být veselý a plný naděje a realista může na chvíli zapomenout na svůj rozum a nechat se jen tak unášet emocemi a sny. Tak už to na světě chodí... Jsme každý jiný a právě to je to krásné. A ať už nosíme průhledné, černé nebo růžové brýle, je hlavní že jsme sami sebou.

P.S.

Kdyby vás zajímalo, co jsem já zač, tak nejpíš optimista a občas to s tím optimismem možná dokonce přeháním (někdy to lehce hraničí s tou naivitou) :) Ale na druhou stranu existují věci ve kterých jsem dost pesimista. A možná se najdou i situace kdy dokážu použít nějaké ty zbytky rozumu a být realista :)

Tvá duše, kdysi tak hluboká

v moři oheň lásky.

Kde snívals byl i prožíval.

Pak vzkvetla propast vysoká

a tys najednou nemoh dál.

Střepy co letěly rychlostí světla,

hořící déšť kamení,

co rozbil tvé srdce na kousky.

Pak z hradu lásky, snů a tepla

zbyly jen kostěné trosky.

Bolest co byla k nesnesení,

volání živého po smrti,

když jsi jen zoufalství tóny cítil.

Zamčels své srdce do vězení,

každý strom citu vymýtil.

Teď duše z moře suchopár

a srdce s vůní ledu,

kde naděje dlí v niž nikdys nedoufal.

A tvá vlastní pře je cizí svár,

necítíš nic ať vztek či žal.

Úsměv, jen beztvará maska,

sebraná ze smetiště

a oči, dřív tak hluboké, teď prázdné.

V tvé duši křičí:,,Co je to láska?"

hořké skaliska rozervané.

Pak přišla duše, ta z moře snů,

hluboká, jediná,

,kterous cítil jen v nadějích hrát.

Mezi ni, sebe jsi vystavěl tmu,

ze srdcem bez srdce neumíš mít rád.

Tolik radosti snad u Marečků doma ještě nebylo. Celou vilou se rozléhal radostný smích Dana Marečka, mladého milionáře a budoucího otce. Lucie mu právě řekla, že budou mít potomka. Hned zítra musí zajít do Institutu, ale nejprve to musí prodiskutovat s manželkou. Poručil sluhovi, aby nachystal večeři. Pak šel do jejich precizně upravené zahrádky a natrhal Lucii květiny, její nejmilejší zmutované kopretiny a narcisotulipány.

U večeře panovala příjemná atmosféra, Dan jí využil a zeptal se Lucie.

,,Miláčku, teď když už budeme mít maličké...Víš, jak si ho představuješ? Co by jsi chtěla?"

Lucie upřela na Dana ještě víc svůj uhrančivý pohled. Představivost nebyla její silná stránka. Geneticky byla předurčena k práci modelky, ale ne k představování a uvažování. Vysoká, štíhlá blondýnka s nepřirozeně lesklými vlasy, téměř tyrkysově modrýma očima a pletí bez jediného mateřského znamínka, bez jediné pihy. Byla zvolena k tomu být hezká. Po vzhledové stránce dokonalá. Podle zdejší módy neměla sebemenší vadu. Vykalkulovaný ideál krásy.

Když dlouho neodpovídala, ujal se Dan slova sám. Ostatně byl zvyklý. Lucie byla přenádherná a měla i dobrou povahu hold, člověk nemůže mít všechno. Dokonalá vzhledem, skvělá povahou a dokonalá inteligencí, to by její rodiče stálo příliš mnoho peněz.

,,Já si myslím, že by to mohl být kluk. Špičkový sportovec.", navrhl po chvíli ticha Dan. Lucie roztáhla svůj zářivý úsměv tak, že se ukázaly bělostné zuby. ,,To by bylo báječné...", řekla a políbila Dana na tvář.

Druhý den ráno se mladý pár vydal do Institutu. Dan šel s poněkud manažersky vyhlížejícím kufříkem, který byl nacpaný penězi. Co by pro své dítě neudělal? V Institutu platilo jediné pravidlo. Kolik peněz dáš, tolik požadavků si můžeš klást. Ale Marečkovi měli peněz opravdu hodně a tak si mohli nadiktovat kompletní DNA naprogramování.

V příjmací místnosti vyplnili dotazník, jestli jsou jako rodiče taky Přepsaní nebo jestli vznikli náhodně vygenerovanou kombinací dvou odlišných DNA- jejich otce a matky, která nebyla nijak pozměněna. Oba - Lucie i Dan byli samozřejmě Přepsaní. Byli naplánovaní. Lucie jako fyzicky dokonalá, povahou celkem milá slečna a Dan jako pohledný kluk s vysokou inteligencí a sociálním cítěním. Dotazníky byly vlastně docela přežitek. Dneska už málokdo byl vytvořen náhodně a byl beze změn. I ti nejchudší lidi měli alespoň na to, aby si určili jakou bude mít jejich dítě barvu očí. A u lidí původem z dětských domovů či baby-boxů byla změna provedena na základě jejich vlastní vůle a na jejich vlastní přání v době dosažení plnoletosti. Změna v dospělosti byla sice podstatně náročnější, niméně tyhle skupiny lidí mohly být v klidu, protože jim to financoval stát. Každý chtěl být Přepsaný, byla to vstupenka do vyšší společenosti, čím víc tím líp.

V další místnosti je uvítal milý pán s elektronickým zápisníkem. ,,Tak jak si představujete vaše dítě?", zeptal se s lehce samolibým úsměvem. ,,Začněte čím chcete, je to jedno...", oznámil.

,,Pohlaví - muž, chceme kluka.",řekl Dan. Muž krátce pohlédl na elektronický zápisník. Objevila se tam poznámka. Danovi došlo, že tento muž musel patřit k nejbohatším a nejmocnějším lidem v zemi. Schopnosti jako telepatie, telekineze a přenos myšlenek do počítače a naopak byly přístupné jen pro tu nejvyšší třídu. Byla to extémně drahá záležitost. No jo, gen pro tyhle schopnosti prostě neexistuje a tak vytvořili syntetický. Kupodivu se jim to povedlo teprve před padesáti lety, což nebylo zas tak dávno. Dokud byli lidi co platili i tyhle astronomické částky, tak nebylo třeba zlevňovat.

,,Ještě něco dalšího?", zeptal se muž. Měl zkušenosti i s chudými lidmi, kteří si zaplatili tak jednu, dvě změny. Dan před něho postavil kufřík. Muž krátce přikývnul. ,,Pokračujte."

,,Modré oči, výška 181 cm," začal diktovat Dan ,,postava svalnatá, předpoklad pro kariéru vrcholového sportovce, vysoká inteligence ve všech oblastech, hezká vizáž, redukce všech DNA vad a nemocí, barva vlasů tmavá..." Muž myšlenkami nadiktoval zápisníku všechny požadavky a pak vyprovodil Luciik dalším dveřím, kde byl Přepisovací sál. Lucie se zářivě usmála a vešla do dveří. Dan se rozloučil s mužem a šel do čekací místnosti počkat na Lucii. V automatu si koupil syntetickou čokoládu a s blaženým pocitem, že udělal pro svého dokonalého, vysněného potomka to nejlepší ji začal ukusovat.

Představte si oslavu. Nebo to ani nemusí být oslava, stačí když je to sešlost lidí s jídlem. Chlebíčky, zákusky, jednohubky, brambůrky, tyčinky, ..........obří mísa gumových medvídků xD Prostě všemožné dobroty, co si jen dokážete představit.

A teď si představte, že na té oslavě jste jakožto malé dítě a kromě vás je tam ještě spousta jiných dětí. Samozřejmě vám ty dobrůtky chutnají a vy jich chcete získat pro sebe co nejvíc. Když leží na talíři poslední sladkost, na tácu je poslední chlebíček a ve skleničce je poslední tyčinka vrhnete se s celou bandou dětí na stůl a pobijete se o poslední kousky. Na stole nezůstane ani drobeček...

Všechno je důkladně vyjezeno...

A teď zpět z dětských let do reality. Skvělá oslava, spousta jídla a na talíři zbývá poslední jednohubka, poslední brambůrek, na alobalu si hoví poslední čtvereček čokolády a na dně velké mísy spočívá poslední medvídek. Spousta lidí má ještě chuť, ale poslední kousek si stejně nevezmou. Snad ze slušnosti, aby nesebrali ostatním poslední možnost ochutnat kousek jídla nebo možná proto, aby se necítili ve společnosti jako žrouti č. 1 xD . Většina lidí si ho nevezme možná taky z toho důvodu, že ostatní si přece taky neberou, tak proč bych měl já.

Samozřejmě že jsou i lidé, kteří si s chutí ten poslední kousek dají. Ale moc jich není. Já občas patřím mezi ty, co když se o to nikdo nehlásí, tak jim to prostě sním :)

A taky asi hodně záleží v jaké společnosti se člověk zrovna vyskytuje, v jakém prostředí...atd.

Občas to působí až trochu komicky.....velký talíř jak na pizzu a uprostřed jedna mrňavá jednohubka nebo nerezová mísa na těsto a v ní jeden miniaturní medvídek...

A co vy, taky patříte mezi ty, co aby nevypadali hloupě, si poslední kousek radši nedají nebo u vás převládne chuť a klidně si dáte ?