Dům

25. května 2009 v 16:22 | Den©za |  Příběhy...
Upozorňuju, že psát neumím!(nicméně mě to baví xD) Navíc tenhle příběh je docela nudný, dlouhý a nechutný....takže jestli na to máte nervy, klidně čtěte dál...

Ten dům tam stál možná stovky let. Styl starých ozdobných domů se už nenosil a jeho vyřezávané okenice, oprýskané věžičky a staromódní arkýře působily v ulici satelitu poněkud nepatřičně.
Marcela spěchala z práce. Její kancelář byla až v úplném centru velkoměsta a ona byla zdlouhavým cestováním unavená. Vracela se z autobusové zastávky domů do svého moderního strohého domu, přesné kopie všech kolem v satelitu. Staré vilky, přestože byla tak odlišná si ani nevšimla; stála tu odnepaměti a ona byla příliš utahaná. Jindy ji ale fascinovala.
Doma si znuděně zapnula televizi. Chtěla se podívat na film, který včera nestihla kvůli práci. Oči se jí začaly zavírat. Naštvaně televizi vypnula a šla si lehnout. Být každý den v práci a dělat přesčasy ji vyčerpávalo.

Autobus ji vyplivnul na ulici a ona šla z práce domů. Unavená, zničená denním stereotypem. Procházela kolem starého domu. Bůhvíproč se najednou zastavila. Nehnutě stála a zírala před sebe. Pak zapudila podivnou myšlenku, trhla sebou a odešla rázným krokem pryč.
Bolela ji hlava a chtělo se jí příšerně spát. Doby, kdy byla závislá na kávě dávno minuly, teď, aby byla vůbec schopná fungovat, pila každý den energy drinky. Přesto měla pocit, že za chvíli sebou praští o zem. Byla ráda, když mohla doma přes otevřené okno nahnat do pokoje trochu kyslíku a natáhnout se na postel. Usnula jak zabitá.

Se škubnutím se probudila. Žaludek jí svírala bolest, jako železná rukavice rytířova brnění. Chvíli si masírovala břicho a pak se přinutila vstát a donesla si 2 prášky proti bolesti. Byly to silné prášky, co běžně nekoupíte. Nebyla to ani žádná známá značka. Ale fungovaly. Obyčejné tabletky neměly na Marcelu už žádný účinek, ve srovnání s těmihle byly čajíček. Tyhle zabíraly spolehlivě. Byly nejlepší. Ani nebylo těžké se k nim dostat, dostávala je zdarma od svého šéfa, prý kvůli zlepšení pracovního výkonu. Sice nemohla pochopit, proč teď, když jim zkrátili pracovní dobu, se cítila ještě unavenější než dřív, ale bylo jí to jedno. Hlavní bylo, že krutá bolest v břiše přešla. To má z těch všech povzbuzovačů. Není divu, že z toho má zkažený žaludek.
Vrátila se do pokoje, aby ustlala. Jen tak mimochodem vyhlédla z otevřeného okna. Rána. Okenice bouchly o sebe. Lekla se. Pohled jí sklouznul přes hřebeny střech do zahrady starého domu. Na kovovém tepaném sušáku visely bílé košile. Bylo jich desítky a zuřivě plápolaly ve větru. V domě nikdo nebydlel. S nepříjemným zamrazením se odvrátila od okna a vydala se na obvyklou nenáviděnou cestu do práce.

Dny se zkracovaly a Marcela chodila z práce za úplné tmy. Každý den. Znovu a znovu.
Všimla si, že branka od zahrady starého domu je otevřená. Vzpoměla si jak před pár měsíci v zahradě viselo prádlo. Že by se tam přece jenom někdo nastěhoval? Nebo tam snad straší? Tobě straší, pomyslela si. Dům má asi nového nájemníka. Ale koho? Musí se na to někoho zeptat. Ale teď, teď musí jít spát. Dům nikam neodejde, počká.

Pavel se vracel domů z hospody. Jako vždy zašel s chlapama na jedno, ale dnes, na to , že nebyl víkend, trochu přetáhli. Bylo už k půnoci. Právě procházel kolem staré vilky. Nechtěl si to přiznat, ale ten dům mu vždycky z nějakého nevysvětlitelného důvodu naháněl hrůzu. Tma. Na okamžik neviděl vůbec nic. Světla v celé ulici zhasla. Pak se v domě zničehonic rozsvítilo okno a za staromódní záclonou se mihnul stín. Pavel se otočil a snažil se o co nejrychlejší se potácení se domů. Srdce mu bušilo až někde v krku. Příště by to s tím pitím raději neměl tak přehánět, pak by ho neděsil obyčejný výpadek proudu...

Sobotní ráno bylo velmi slunečné. Jaho teplé paprsky vytáhly Marcelu z postele. Byl krásný podzimní den. Marcela vypila energy drink a protáhla se. Byla unavená jako vždycky, ale dnes může odpočívat. Do žádné práce nemusí, jaká slast.
Po obědě se rozhodla, že se půjde projít. Šla ulicí, když jí pohled utkvěl na jednom jediném místě. Starý dům. Branka byla opět pootevřená. Tak bydlí tam někdo nebo ne?
Na zahradě pár bloků od domu pracoval Pavel. Marcela si ho pamatovala ze střední. Byl to takový ten organizátor třídy, který měl vždycky přehled o tom, co se kde děje. Předpokládala, že jeho přehled o všem se od té doby nezměnil. Nešla přímo za ním, ale procházela se kolem a snažila se být co nejnápadnější. Chtěla, aby si jí všimnul první. Všimnul si. Otočil se a spěchal přímo k ní.
,,Ahoj Marcí", pozdravil vesele, stejně jako před deseti lety.
,,Ahoj Pavle" , opětovala pozdrav Marcela a už od pohledu hořela nedočkavostí zjistit případné informace o nových obyvatelích starého domu.
,,Jak jde život?", zeptal se Pavel.
,,A jó, jde to, jenom jsem strašně unavená..."
,,Moc pracuješ, měla bys někdy radši s náma zajít na pivo. A truchu se hodit do klidu."
,,Nevím, jestli to s tím pivem občas trochu nepřeháníš."Párkrát ho viděla, jak se potácí ulicí.
,,Víš, že máš pravdu? Už mně z toho hrabe. Včera jsem šel kolem toho starého baráku a zrovna, když jsem stál před ním, vypnul proud. Svítilo se akorát v tom baráku. Vyděsil jsem se k smrti. Z obyčejné tmy..Chápeš to?"
Marcela zpozorněla. ,,V tom domě někdo bydlí?", zeptala se rádoby ledabyle.
,,Ne tam nikdo nebydlí. Prosímtě, kdo by se tam stěhoval. Je to barabizna na spadnutí. Měl jsem asi halucinace. To bude tím pívem."
Marcela si nebyla jistá, jestli má Pavel tentokrát tak úplně pravdu...

Marcela stála ve svém černém kabátě, vítr jí cuchal její plavé vlasy a oči se jí zalévaly slzami. Dnes měla pohřeb paní Kovaříčková, sousedka od naproti. Prý byla zavražděna, ale kým, nikdo neví. Kapky deště bubnovaly o těžké víko rakve a hrály tak poslední tesknou píseň.

Každý den chodila do práce a večer se vyčerpaná vracívala kolem starého domu. Stále jí vrtalo hlavou, jestli tam někdo bydlí nebo ne. Přišlo jí to divné. Nikoho u domu nikdy neviděla, ale občas byla otevřená branka a někdo v domě vyměnil záclony. Buď tam někdo bydlí nebo tam straší. Přece není blázen. Nemohla si všechno jen představovat. Ať si říká Pavel co chce. Právě se odhodlala, že se půjde k domu podívat, když tu si všimla, že je klika branky o něčeho špinavá. Krev. Udělalo se jí zle. Nedávná vražda se jí rychlostí blesku vynořila v hlavě. Její fantazie pracovala na plné obrátky...

Pavel šel na podvečerní procházku. Po minulém zážitku si řekl, že návštěvy hospody načas vynechá. Šel právě kolem starého domu. Pohled se mu zastavil na jednom z oken. Byla v něm položená lidská hlava! Nejprve mu naskočila husí kůže, ale pak se rozhodl, že celou věc prozkoumá. Dnes opilý nebyl a na strašáky nevěřil. Přišel blíž, a zjistil, že hlava, co vypadala tak hrozivě je ve skutečnosti jen stojan na paruky. Přece by se nebál! Nabourává se do počítačů mafiánských organizací a vytahuje na světlo to co by mělo zůstat skryto a teď se má bát obyčejného baráku? Sám pro sebe se zasmál a bez povšimnutí překročil zkrvavenou sekeru, jenž ležela na chodníku.

,,Vražda v satelitním městečku"
Hlásal tučný titulek na úvodní stránce místního plátku.Marcela nadpis přečetla a zachvěla se. Už druhá vražda v okolí. Tentohrát starý Kajoš, co bydlel hned vedle toho prokletého domu. vyšetřovatelům prý dlouho trvalo, než oběť identifikovali, protože byla rozsekána...Marcela dál nečetla. Bylo jí zle z toho všeho - z vražd, z té otravné práce i z celého jejího zpackaného života. A z toho domu. Z domu, který ji děsil a fascinoval zároveň. Ani se toho vlastně tolik nestalo, ale ona byla jako šílená. Zajímala se o dům víc a víc. A touha zjistit, co za tím vším je a potvrdit si, že není blázen byla silnější než strach. Teď je příliš unavená, ale zítra tam půjde a prozkoumá to.
Když procházela kolem okna, už automaticky se podívala do dálky ke starému domu. Vypadal tak poklidně a neměnně jakoby se tam snad zastavil čas. Nebylo na něm nic divného. Ale dokázala o tom přesvědčit samu sebe? Prudkým pohybem zatáhla závěsy a šla spát.

Pavel křižoval ulici s bandou lidí rozveselených přemírou alkoholu. Jeho předsevzetí mu dlouho nevydržela. Smáli se, povykovali a táhli ulicí jako průvod krále bláznů. Ničeho si nevšímali. A noční krajinou se rozléhaly rány kladivem, jakoby někdo zatloukal hřebíky do rakve.

U Marcely doma se rozezvonil zvonek. Seběhla ze schodů a šla otevřít. Za dveřmi stála nějaká žena, kterou už párkrát zahlédla tady v ulici.
,,Dobrý den, neviděla jste náhodou mého manžela? Předevčírem odešel a ještě se nevrátil domů."
Hlas se jí třásl, jen stěží ho ovládala.Marcele bylo té nebohé ženy líto.
,,Né, promiňte, neviděla."
Žena chvíli vypadala, že se rozpláče, pak se ale otočila a šla zazvonit k sousedům.

Pavel popíjel kávu a četl si noviny. Nebylo v nich nic zajímavého. Letos je rekordní úroda rajčat. Vláda má nový program, Závěrečné zkoušky se mají skládat i na základních školách. Po dvou vraždách jeden pohřešovaný - je satelit nebezpečným místem? Poslední titulek ho zaujal. Pohřešovaný. Ani nevěděl proč, přečetl nadpis nahlas. Znělo to podivně zlověstně. V mysli se mu zjevil obraz starého domu.
Běžel jako smyslů zbavený. Bez smyslu, bez důvodu který hledal. Byla to jenom hloupá myšlenka. Jenže proč ho zavedla zrovna tady? Proč? Nechápal.Před brankou se zastavil. Bydlí tady vrah? Nebo snad v tom domě straší? Bylo to tehdy způsobené alkoholem co vypil nebo byl dům opravdu záhadným a nebezpečným místem?
S těmihle myšlenkami prošel brankou do zahrady. Obklopila ho vůně malých pozdně kvetoucích keříčků. Pomalu se stmívalo. Dům se nad ním hrozivě tyčil a v posledních paprscích zapadajícího slunce vytvářel podivnou siluetu. Zahrada domu byla celkem pěkná. Spousta malých keříčků. Vysoké stromy, které v létě poskytovaly dostatek stínu. Zadní terasa s rozpuchřelým zahradním nábytkem. Kovový tepaný sušák na prádlo. Malý altánek v secesním stylu. To místo mělo vlastně své kouzlo. Začínal měnit názor. Procházel se po neudržovaném trávníku a docela zapoměl, že chtěl zjistit, jestli tady nebydlí vrah. Vrah? Co ten by tu dělal? Takové hezké a poklidné místo...Člověk by neměl mít předsudky, dokud nezjistí jak se vlastně věci mají, a měl by se spoléhat na rozum a ne se vyplašit vlastními emocemi jako malé dítě. Nadechl se večerního chladného vzduchu a šel se podívat do uzavřeného dvoru za domem. Ponořen v myšlenkách prošel úzkým průchodem mezi přistavěnými budovami a jako omámený pokračoval dál do malé kůlničky na opačném konci zahrady. Nevěděl proč. Věděl jenom, že se tam chce podívat...je tu tak hezky...
Potlačil do dveří. Byly zamčené. Zabral trošku víc a dveře povolily. Pavel ztratil rovnováhu a rozplácnul se na zem. Přetočil se na záda a to co uviděl nad sebou ho šokovalo. Iluze poklidného a milého obydlí byla zbořena. Vstal. V posledním světle zapadajícího slunce se leskly kosy, sekery, nože, některé ještě potřísněné krví. Na trámu uprostřed visela smyčka konopného provazu na které se žalostně pohupovalo mrtvé tělo pana Kajoše. Vzadu byly vidět černé pytle na mrtvoly, rakve, provazy, rukavice a lahev s kyselinou chlorovodíkovou.
Pavlovi se to ani trochu nelíbilo. Během vteřiny se otočil a utíkal pryč. To co uviděl ho vyděsilo. Musí pryč. Vraždy. Pohřešovaný muž. Starý dům. Myšlenky mu vířili hlavou rychlostí s jakou se nedokázal vyrovnat. Obraz mrtvoly a smrtících nástrojů v kůlně viděl stále před sebou. Měl pocit jako by byl někde nad tím. Jakoby byl pouhým pozorovatelem všech těch věcí, ale nohy ho nesly spolehlivě pryč.
A najednou nic. Tma. Jiskřičky před očima. Tupá bolest, která se šířila do každičkého nervu jeho těla. A nic.

,,Viděla jsem divné věci... v tom domě straší...", vyprávěla paní Nová Marcele na autobusové zastávce.,,Možná mi nevěříte, ale jsem si skoro jistá, že budu další obětí.." Marcele se řeči paní Nové vůbec nezamlouvaly. ,,Kvůli tomuhle..", řekla paní Nová a vyhrnula si rukáv. Na pažích měla četné pohmožděniny. ,,A měla jsem sen...byla jsem tam, v domě a někdo v masce s hodinama místo obličeje na mě ukázal a řekl - přišel čas...pak jsme se začali prát a já utekla...", vyprávěla překotně paní Nová. V očích se jí zračilo zděšení. Marcela se rozloučila s paní Novou a nastoupila do autobusu.
Dnes měla v práci zase spoustu úkolů. Byla unavená jako obvykle a navíc se vůbec nedokázala soustředit. Musela myslet na ten dům. Přitahoval ji. Byla fascinovaná. Proč? Zajímalo ji tolik věcí. Chtěla to vyřešit jednou pro vždy. Byla přímo posedlá otázkou jestli tam přebývá něco vražedného, ať už cokoliv. Celé to na ni působilo zlověstně a záhadně, ale zároveň moc přitažlivě. Třásla se děsem a zároveň se tetelila vzrušením. Nech toho, přikazovala si. Je to jenom dům. A ty jsi prostě jenom paranoidní a bláznivá kráva. Neměla by ses nechávat tolik unést pocity a představami...S myšlenkami, že se jí všechno jenom zdá se pustila do práce.

Pavel se probudil doma na podlaze v obýváku. Hlava mu třeštila bolestí. Na události včerejška si vzpomínal velmi mlhavě. Byl v zahradě, u nějakého domu...Jak se dostal domů si vůbec nepamatoval. Vstal a šel se opláchnout. Rozsvítil v koupelně a to co uviděl ho dokonale probralo. Rtěnka na zrcadle, která nakreslila slova, jež dávala docela dost jasný význam.
Viděl jsi něco, co jsi vidět neměl,
okamžitě odjeď pryč a už se nevracej.
Nikomu nic neříkej, jinak zemřeš.
Nechci, ale musím. Pomoc.
To písmo už někde viděl. Určitě. Ale kde? Nemohl si vzpomenout. Zadíval se znovu na nápis. Tři řádky byly naprosto jasné, ale co ten poslední? Nedávalo to smysl. Kdo mohl zároveň vyhrožovat smrtí a žádat o pomoc? Nechápal to. Bál se. Policii volat nebude. Nikomu nic neříkej , jinak zemřeš. Jediným pohybem rukávu nápis setřel a šel si sbalit věci.
Ještě ten den odjel z města.

Marcela se vracela z práce. Dneska víc naštvaná než unavená. Šéf si samozřejmě jejího nesoustředění všimnul a nehorázným způsobem ji seřval. Naštvaná na něho, na sebe. Navíc jí bylo už zase špatně.To, že si kvůli těmhle nevolnostem musela brát pořád jakési prášky ji štvalo. Řekla si, že dneska jeden vynechá. Snad jí bude stačit ten proti bolesti žaludku. Stejně nevěděla k čemu ten druhý je.Zapila tabletku sklenicí vody a pak si pustila film. Chvíli si četla knížku a pak šla spát.
Po měsících bezesných nocí se jí zdál sen:
Nastoupila do auta a jela za svým šéfem. Najednou jí připadal strašně přitažlivý, jeho obtloustlé břicho a hlavně jeho naditá peněženka. Chtěla ho mít. Mít pro sebe. Zaparkovala auto u šéfa na zahradě. Upravila si své nejvyzývavější šaty a prohlédla se v odrazu umělého jezírka. Je fakt sexy...šéfík jí neodolá. Vešla do jeho vily a tam na chodbě potkala nějakou ženskou. Zřejmě manželka. Z podvazkového pásu vytáhla bouchačku a ženštinu zabila. Jak opojný pocit. Jaká moc. Zabít a přivlastnit si. Zabít manželku a přivlastnit si manžela. Jako bouře přiletěla do pracovny a vrhla se na svého šéfa...
Ráno se z hrůzou vzbudila. Bylo jí hrozně. No fuj. Ten sen byl fakt hrozný. Do práce se jí teď nechtělo už vůbec. Ale musela. Na zastávce dneska čekala sama. Paní Nová je asi nemocná.

Pavel bydlel v hotelu ve vedlejším městě a přemýšlel co dál. Bylo to přece jenom nelogické opouštět byt kvůli vzkazu na zrcadle. Příliš unáhlené. Jenže vracet se tam v úmyslu taky neměl. A co , sakra, měla znamenat věta Nechci, ale musím. Pomoc.? Teď nechápal vůbec nic. Na hlavě měl pořádnou bouli, ale byl rád, že žije.

Paní Nová umřela. Našli ji a měla jenom půl hlavy. Všechno v Marcele křičelo tuhle děsivou novinku. Přece to sama říkala. Věděla to. Byl sen o přízraku s maskou hodin jenom snem nebo se jednalo o skutečnost?
Znavená po pracovním sni se zachumlala do peřin a odplula do říše snů.
Ráno se vzbudila poměrně brzy. Zívla si a protáhle se jako kočka. Bylo jí příjemně. Po dlouhé době pocit pohody. Sama pro sebe se usmála a šla si do šuplíku pro čisté prádlo. Otevřela zásuvku a vyjekla. Byl to nechutný pohled. Nevydržela to a začala zvracet na koberec. V šuplíku byl nožík na dopisy a vylouplé oko. Zděšení ji ochromilo. Chtěla utéct, ale nemohla se hnout z místa. Je to tady. Neklamné znamení. Určitě je na řadě. Bude další obětí zákeřného vraha, který má místo obličeje hodiny. Ta myšlenka jí zmrazila mysl. Nemohla nic. Cítila jen obrovský strach. Omdlela.
Vzbudila se. Byla zmatená. Nevzpomínala si jak se dostala dolů do obýváku. Pak jí v hlavě vytanul obraz nože a krvavého vylouplého oka. Bála se jít podívat do ložnice. Výjev v prádelním šuplíku nechtěla znovu vidět, jenže oblečení potřebovala. Napadla ji jediná věc. Někomu zavolat.

,,Až zas příště budeš tak neschopná, že si sama nedokážeš otevřít šuplík na kalhotky, tak mě zase zavolej a já přijedu přes půl města," neudržela se tchýně. Ironie jejích slov byla skoro hmatatelná. Marcela zrudla. Bylo to vážně trapné. Jenže ona to vážně viděla! Nemohla si to přece jenom představovat. Zamručela něco ve smyslu, že se omlouvá a tchýně odjela zpátky.
Jakmile zůstala sama zase ji přepadl strach, tetokrát s příměsí zvědavosti. Hrozně se bála, že ji ten přízrak zabije, ale zároveň ji tak trochu lákala možnost se s ním setkat tváří v tvář a konečně přijít tomu všemu na kloub. Ale nikdy by to nepřiznala. Normálnější bylo se bát než se o to zajímat. I když jsem vlastně ještě normální? Ptala se sama sebe.

Několik měsíců se nedělo vůbec nic. Na první pohled se nedělo vůbec nic. Žádné vraždy a dům byl tichý. Pavel se dokonce vrátil domů. Vždycky raději věřil rozumu a jeho útěk vystrašeného králíka nemohl sám sobě odpustit. Nebál se mafie a teď se najednou zblázní a nechá se zahnat do kouta. Tak to teda ne. Definitivně přestal s chlastem a dům pustil z hlavy. Zato s Marcelou se děly věci. Začla zarputile tvrdit, že zabiják z domu musí být určitě nějaký duch. Hodiny trávila v archívech a zjišťovala jména všech obyvatel a hledala jakoukoliv zmínku o něčem neobvyklém. Na práci se vykašlala. Několik dní tam nechodila a tak ji vyrazili. Nezajímalo ji nic, jen ten dům a způsob jak zneškodnit přízrak co tam bydlí. Byla jako posedlá. A obyvatelé satelitu, kteří se sami báli, ji ještě podporovali.

Marcela se vzbudila. Chtěla se otočit na druhý bok, ale když se nadzvedla na předloktí zjistila, že ji tělo neuvěřitelně bolí. Podívala se - byla samá modřina a podlitina. Do mozku se jí jako ostří nože zařízla jediná myšlenka. Paní Nová. Vypadalo to úplně stejně. Na okamžik přestala dýchat. To co mělo přijít ji paralyzovalo. Dnes zemře. Věděla to se stejnou jistotou s jakou dřív dýchala. Všechno v ní křičelo na protest. Bylo jí špatně, strašně špatně, do toho se ještě přidaly abstinenční příznaky. Své léky už neměla několik hodin v kuse. Přízrak s hodinama. Hodiny. Její čas přijde. Dnes. Chtělo se jí křičet. Křičet o pomoc. Ale věděla s děsivou jistotou , že by jí to nepomohlo. Seděla na posteli a cítila jenom obrovskou prázdnotu strachu a v hlavě jí znělo jedno jediné slovo, které jako by jí chtělo vyleptat díru do lebky. Smrt.

Pavel seděl u internetu a četl si nejzajímavější programy mafiánských organizací. Ano, znělo to šíleně. Ale Pavel se tímto bavil. A zároveň tím udělal nezaplatitelnou službu policii. Neměl strach, že by na to někdo přišel. Nabourávat se do cizích počítačů uměl jako nikdo jiný. Právě našel hodně zajímavý článek nebo spíš e- mail:
For Kloifus
Projekt psychovraždy se daří. Použil jsem zaměstnance své "firmy" Latos s.r.o. jako pokusné králíky a vyšlo to. Je to skvělý systém, špinavou práci za tebe udělá někdo kdo o tom vlastně vůbec neví. Prostě jsme jim dávali psychotropní látky po kterých byli bez vlastní vůle a pak ještě další, aby si nic nepamatovali.Stačilo jim párkrát zopakovat rozkaz a poslouchali pak jak ovce. Jestli chceš ten fet, po kterým ti budou lidi vraždit, tak dojeď. A nezapomeň na ty melouny, jinak tě Fábo sejme. MI.SY.
Latos s.r.o. ? Bylo mu to nějaké povědomé. Ale to bude asi tím, jak často se k těm mafiánům nabourává. Musel to vidět ještě v nějakém jiném mailu. Decentně si zívnul a pohlédl z okna. Pak si šel uvařit kafe.

Marcela chodila bytem jako šílená. Sem, tam, sem, tam, pravidelně a strojově jako když tikají hodiny. Hodiny. Dochází jí čas. Vrah s hodinama. V hlavě měla jedinou myšlenku, jediné východisko, které našla. Dřív než zabije vrah mě, musím dostat já jeho.Musím zabít vraha.Konečeně se zastavila. Sedla si na postel a rozkašlala se. Musím zabít vraha.Chtěla se napít. Seběhla se schodů a zabočila do kuchyně.Musím zabít vraha.Z kredence vytáhla skleničku a napustila si z kohoutku vodu.Musím zabít vraha.Nedokázala se soustředit ani na pití. Sklenička jí vyklouzla z rukou a pomalu padala. Musím zabít vraha.Sklenička třískla o zem a rozpadla se na tisíc malinkých střepů, které se synchronizovaně s kapkami vody vznesly nad zem, kde vytvořily ledový ornament a opět padaly dolů.Musím zabít vraha.

Pavel popadnul dech tak rychle, že si poprskal tričko od kávy. Vzpoměl si. Latos s.r.o.! A do háje!

Marcela se vzbudila. Cítila šílenou bolest, která ji naprosto ochromovala. Otevřela oči. Před ní stál vrah. Vrah s maskou hodin v dlouhých bílých šatech na kterých křičela krvavě rudá skvrna, která se rychle zvětšovala. Marcela znovu pohlédla do starobylého zrcadla a jediným pohybem si strhla masku , která měla hodiny místo tváře. Podívala se dolů na své břicho, ze kterého trčel nůž. Zabila jsem vraha. Pomyslela si. Bolest ji už úplně vyčerpala, s lehkým úsměvem se svezla k zemi. A staré zrcadlo už odráželo jenom interiér starobylého pokoje a okno s výhledem do zahrady s tepaným sušákem na prádlo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ronny Ronny | Web | 26. května 2009 v 20:54 | Reagovat

Ty jo, tak tohle bylo dost dobré, nevím, co pořád kecáš, že píšeš samé hrůzy ;) Kdybys tam tak často nezmiňovala ty prášky, tak mi vůbec nedojde, kdo byl vrah :)

2 ellis ellis | 23. srpna 2009 v 15:26 | Reagovat

Tohle se ti fakt povedlo!P.S.Právě rozjíždím na mém blogu snad největší seznamovačku. Cílem je najít víc přátel a čtenářů našich výtvorů. Na mém blogu bude vystaven úryvek z tvé vytvořené knihy nebo tvůj nejlepší minipříběh a u něj tvé jméno. Pošli mi tebou vybraný úryvek na ellis.sa@seznam.cz

3 ellis ellis | 25. srpna 2009 v 11:26 | Reagovat

Zapomněla jsem ti dát svůj odkaz na blog. Navštiv writer-spol.blog a určitě přispěj do sbírky příběhů. Blog byl vytvořen teprve před pár dny tak se nenech zarazit nedostatkem příspěvků.

4 modest wedding gowns modest wedding gowns | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:22 | Reagovat

Q. What do you call a surgeon with eight arms?
http://www.felldress.org/wedding-dresses-sweetheart-wedding-dresses.html

5 tea length wedding gowns tea length wedding gowns | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:17 | Reagovat

Q. What did the big firecracker say to the little firecracker?
http://www.threedress.com/

6 fake montblanc nicolas rieussec watches fake montblanc nicolas rieussec watches | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 4:40 | Reagovat

A. A deviled egg!
http://www.latewatches.com/panerai-submersible.html

7 designer off the shoulder wedding dress designer off the shoulder wedding dress | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:20 | Reagovat

A. Because his parents were in a jam!
http://www.caredresses.org/wedding-dresses-plus-size-wedding-dresses.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama